Článek
Dlouho jsem žila s pocitem, že finanční rezerva je něco, co mají ostatní, ne já. Pár let zpátky jsem se ale kousla a začala si každý měsíc odkládat menší částku bokem. Nebylo to nic závratného, spíš pár stovek, někdy tisíc, podle toho, jak vyšla výplata. Měla jsem to na spořicím účtu v mobilním bankovnictví, moc jsem to neřešila, jen občas koukla na zůstatek a měla radost, že to roste. Brala jsem jako samozřejmost, že v bance jsou peníze v bezpečí, že tam jsou prostě uložené a hotovo. Jedno obyčejné večerní sezení v kuchyni u počítače, kdy jsem přemýšlela, že si z toho konečně koupím novou pračku, mi vůbec nepřipadalo jako nějaký zlom. Spíš takový nudný, klidný večer po práci.
Telefonát, který vypadal jako běžná pomoc z banky
Asi kolem osmé mi zazvonil telefon. Číslo vypadalo jako česká pevná linka a na displeji se ukázalo jméno mojí banky, protože jejich infolinku mám uloženou v kontaktech. Vzala jsem to úplně bez přemýšlení. Na druhém konci se ozval muž, mluvil klidně, profesionálně, představil se jako pracovník bezpečnostního oddělení a hned začal vysvětlovat, že na mém účtu vidí podezřelé pokusy o platby do zahraničí. V ten moment se mi udělalo fyzicky špatně, protože první, co mě napadlo, bylo, že mi někdo leze na účet a že o ty peníze přijdu. On působil, že má situaci pod kontrolou, všechno vysvětloval, nabídl, že mi pomůže ty platby zablokovat a účet zabezpečit. Znělo to jako klasická pomoc z banky, nic divného.
Poprosil mě, abych se přihlásila do internetového bankovnictví, že se spolu podíváme na poslední transakce. Dávala jsem mu za pravdu, že je dobré zkontrolovat, co je v pořádku a co ne. Byla jsem nervózní, ruce se mi trochu třásly, ale dělala jsem krok za krokem to, co říkal. Všechno skládal do logického příběhu o nějakém „útoku“ na účet. Řekl mi, že mi přijde SMS s ověřovacím kódem a že mu ho mám nadiktovat, aby ten útok zastavil a zablokoval podezřelé platby. Někde vzadu v hlavě se mi rozsvítilo, že mi přece vždycky říkali, ať tyhle kódy nikomu nedávám. Jenže v tu chvíli převážil strach, že když to neudělám, tak skutečně o všechno přijdu. Přesvědčila jsem sama sebe, že tohle je výjimka, protože mi přece „pomáhají“. Kód jsem mu řekla a dál už jsem moc nepřemýšlela, jen rychle odklikávala, co po mně chtěl.
Úleva po hovoru a šok po ranním přihlášení
Celý hovor trval zhruba dvacet minut. Na konci mě ujišťoval, že je všechno zabezpečené, že účet možná bude chvíli zablokovaný kvůli bezpečnostním opatřením a že se nemám leknout, když se třeba hned nedostanu do aplikace. Když jsem položila, cítila jsem spíš úlevu, že se situace vyřešila, než nějaké podezření. Připadala jsem si trochu vyčerpaně, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem ty svoje úspory zachránila. Když jsem se za pár minut snažila do aplikace znovu přihlásit, opravdu mi to hlásilo chybu. V hlavě se mi objevil ten malý červík pochybností, ale hned jsem ho zadusila tím, že přesně na to mě přece upozorňoval. Řekla jsem si, že to nechám do rána, že v nejhorším zavolám do banky, ale snažila jsem se to vytěsnit a jít spát.
Ráno v práci jsem si otevřela notebook, přihlásila se do internetového bankovnictví a v tu vteřinu se mi úplně stáhl krk. Na spořicím účtu zůstalo jen pár stovek. V historii transakcí několik velkých plateb na nějaký zahraniční účet, částky prakticky sebraly všechno, co jsem tam měla. Chvíli jsem jen seděla a koukala na obrazovku, měla jsem pocit, že to nemůže být pravda. Pak jsem volala na oficiální infolinku banky, tentokrát na číslo, které mám na kartě. Tam mi potvrdili, že z mého internetového bankovnictví odešly autorizované platby. Jinými slovy, že jsem je „sama“ schválila. V kanceláři jsem se rozbrečela, kolegyně mě posadila do auta a odvezla mě na pobočku. Na přepážce jsme s pracovnicí banky sepisovaly reklamaci, popisovala jsem jí celý včerejší hovor, ona u toho sledovala můj účet v počítači a pak mi rovnou napsala i kontakt na policii. V hlavě mi pořád dokola jelo, jak jsem mohla být tak hloupá, a zároveň jsem cítila obrovský vztek sama na sebe.
Reklamace, policie a těžké čekání na verdikt
Ještě ten den odpoledne jsem šla na policii. Tam jsem znovu dokola popisovala, co se stalo, komu jsem co řekla, jaké SMS mi přišly, jaké obrazovky jsem viděla v aplikaci. Vyplňovala jsem protokol, podepisovala, nechala si opis. Policista se choval slušně, nijak mě nezesměšňoval, ale rovnou mě připravil na to, že když peníze skončily na zahraničním účtu, je šance na jejich vrácení hodně malá. Domů jsem šla úplně prázdná, nedokázala jsem pořádně ani mluvit. Večer jsem to musela říct partnerovi, protože ty peníze jsme brali jako společnou rezervu. Vysvětlila jsem mu krok za krokem, co jsem udělala. Nekřičel, ale viděla jsem na něm zklamání a obavy, jak to teď zvládneme, kdyby se něco pokazilo – třeba nemoc, rozbité auto, cokoliv nečekaného.
Následující týdny byly hlavně o čekání. Chodily dopisy z banky o probíhajícím šetření, pak z policie se spisovým číslem. Všechno se táhlo a já jsem se pořád někde uvnitř držela naděje, že se třeba přece jen něco podaří zablokovat nebo vrátit. Nakonec přišlo oficiální rozhodnutí, že se peníze nepodařilo získat zpět a že banka platby považuje za autorizované. V ten moment už jsem ani neplakala, spíš jsem cítila únavu a takové smíření, že tohle je realita a jinak to nebude. Začali jsme s partnerem šetřit znovu prakticky od nuly, hodně jsme o tom mluvili, aby se ze mě ten stud a vina aspoň trochu dostaly ven.
Dneska už je to s odstupem pár měsíců. Peníze zpátky nemám a asi už nikdy mít nebudu. Změnilo se ale to, jak se dívám na svoje finance i na sebe. Změnila jsem všechna hesla, v aplikaci mám nastavené snad všechny možné typy ověřování, každou SMS z banky čtu několikrát, než na cokoliv kliknu. Když mi někdo volá a začne mluvit o zabezpečení účtu nebo o penězích, hovor bez výčitek ukončím a případně si sama zavolám na oficiální číslo banky. Pořád mě to celé strašně mrzí a vím, že jsem udělala chybu. Zároveň mě to donutilo přestat automaticky věřit tomu, že když mám peníze v bance a cítím se jistě, tak se mi nemůže nic stát. Dnes už vím, že součást té jistoty je i to, jak se dokážu sama ozvat, zastavit se a nenechat se natlačit do něčeho jen proto, že se bojím.
