Článek
Po práci jsem byla doma sama a chystala si večeři. Měla jsem potichu puštěné rádio jako kulisu, kterou si pouštím skoro každý večer. Z vedlejšího bytu se ale najednou ozvaly ostré hlasy. Pak se ozvalo několik dutých ran, které se v našem starém domě nesly až nepříjemně zřetelně. Od sousedů většinou slyším jen televizi nebo vrzání schodů. Tohle bylo jiné. Vypnula jsem rádio, abych si byla jistá, že se mi to nezdá a že nic důležitého nepřehlušuji.
Křik, pád židle a rozhodnutí jít zazvonit
Stoupla jsem si blíž ke zdi a v tu chvíli jsem zřetelně zaslechla: „Nedělej to!“ Hned nato něco, co znělo jako pád židle. Srdce se mi rozbušilo. Napadlo mě zavolat policii. Hlavou se mi honilo, že mám jednat a nečekat, ale zároveň nedělat zbytečný rozruch. Nechtěla jsem někoho neprávem obvinit, ale představa, že se za zdí děje něco špatného, mi nedala pokoj. Řekla jsem si, že nejdřív zazvoním a zeptám se, jestli je všechno v pořádku. Když ne, teprve potom zavolám.
Sebrala jsem klíče a v pantoflích vyšla na chodbu, kde se večer každý zvuk rozléhá dvojnásob. Zastavila jsem se před jejich dveřmi a v hlavě si připravila otázku: „Je všechno v pořádku?“ Zazvonila jsem. Chvíli bylo úplné ticho a já se snažila nevnímat, jak mi buší srdce. Pak jsem zaslechla kroky, cvaknutí kliky a dveře se otevřely. Stál tam soused ve vytahaném tričku, v ruce svazek vytištěných papírů. Na chvilku vypadal překvapeně, pak se trochu usmál, jako by čekal, co řeknu.
Pravda vyjde najevo: jen divadelní zkouška
Vyhrkla jsem, že jsem slyšela výkřiky a rány a že jsem se lekla, takže jsem se přišla zeptat, jestli je všechno v pořádku. Zvedl papíry, na kterých byly zvýrazněné repliky, a řekl, že s kamarádkou zkouší scénu do ochotnického představení. V jedné části se hádají, zkoušeli i prásknutí dveřmi a v zápalu jim spadla židle. Zevnitř se ozvalo: „Promiňte!“ a mně došlo, jak jsem byla napjatá. Ulevilo se mi a musela jsem se zasmát. Byla to směs úlevy a trochu trapného pocitu, jak rychle jsem si v hlavě domyslela nejhorší.
Omluvila jsem se, že jsem je vyplašila, a on se hned omluvil za hluk. Domluvili jsme se, že budou zkoušet spíš dřív večer a že práskání dveřmi vynechají, případně zavřou ještě jedny vnitřní dveře a zůstanou dál od společné zdi. Nabídl, že kdyby chystali delší zkoušku, napíše předem do domovní skupiny. Poděkovala jsem, ještě jednou se podívala na papíry s barevnými značkami a vrátila se domů s pocitem úlevy a s úsměvem nad vlastní fantazií.
Od úleku k úsměvu a sousedské dohodě
Za chvíli se od nich ozval znovu nácvik, tentokrát tlumenější a s delšími pauzami. Místo strachu mě to pobavilo. Pokaždé, když někdo křičel „ne!“, vybavila jsem si zvýrazněné repliky a hlas z chodby: „Promiňte!“ Pustila jsem si hudbu, ale ne proto, abych to přehlušila, spíš jako kulisu, když si v hlavě dělám pořádek. Napsala jsem do domovní skupiny krátkou zprávu, že je všechno v pořádku, že vedle zkouší divadlo, kdyby to ještě někdo slyšel. V odpovědích se objevilo pár smajlíků a jeden vtip o domácím dramatu.
Večer jsem nakonec strávila klidněji, než to původně vypadalo. Vrátila jsem se k večeři a dojídala ji se zpožděním. Hlavou mi ještě běželo, jak je někdy tenká hranice mezi opatrností a zbytečným strachem. Jsem ráda, že jsem šla zazvonit a ne jen seděla s telefonem v ruce. A taky jsem ráda, že jsme si se sousedem nastavili jednoduchá pravidla, která vyhovují všem. Ještě dlouho potom jsem se pro sebe usmívala nad tím, jak pár vět a jeden pád židle dokážou spustit představivost a změnit úplně obyčejný večer.
