Článek
Vystoupila jsem z metra na Andělu, mrholilo a lidi se tlačili ke schodům. V kapse mi zavibroval telefon, na displeji „Máma“. Chtěla se domluvit na neděli. V hlavě mi běžela úplně jiná agenda: mám zpoždění, schůzka za rohem, od rána jsem nevstala od počítače. Zvedla jsem to a mluvila krátce, tvrději, než bylo nutné. „Mami, teď nemůžu, zavolám večer,“ vyhrkla jsem a hovor utnula. Udělala jsem to dřív, než stihla cokoli říct navíc. Hned mi z toho bylo nepříjemně.Taková směs nervozity a studu, kterou nejde omluvit žádným rozumným důvodem.
Cizí muž, který zastavil můj spěch
U výstupu stál chlap s batohem a dekou přehozenou přes popruhy. Nevypadal, že by něco prodával, spíš jako někdo, kdo je dlouho venku a unavený. Udělal ke mně krok a já automaticky vyhrkla: „Promiňte, nemám drobné.“ Řekla jsem to dřív, než jsem se na něj vůbec podívala. Zvedl dlaně, ustoupil o krok zpět a klidně řekl: „Já nic nechci.“ Odkašlal si, jako by hledal způsob, jak to říct, aby to nebylo trapné. „Jen jsem vás před chvílí slyšel říct ‚mami‘. Můžu vám říct jednu větu?“ Přikývla jsem, trochu zaskočená.
Řekl to tiše, bez náznaku výčitky: „Nezlobte se na maminku. Já už nemám komu zavolat.“ Nedíval se přímo na mě, spíš k zábradlí, aby mi nebylo nepříjemně. Silně to na mě zapůsobilo. Uvědomila jsem si, jak zbytečně jsem na mámu mluvila ostře. Kvůli pár minutám. Představila jsem si, jak na druhé straně drží telefon a čeká, jestli se o víkendu uvidíme. Cítila jsem, že mám slzy na krajíčku a že se mi chvějí prsty. Nechtěla jsem se před ním rozbrečet, ale zároveň jsem věděla, že to musím napravit hned teď.
Telefon zpátky, omluva a kelímek čaje
Ustoupila jsem k zábradlí bokem od proudu lidí a vytočila mámu zpátky. Zvedla to hned. „Mami, promiň,“ vyhrkla jsem, „byla jsem protivná. Jsem přetažená a byla jsem na tebe neprávem nepříjemná.“ Jakmile jsem to vyslovila, povolilo mi v krku a rozbrečela jsem se. Máma změnila tón, zpomalila. „Dýchej,“ řekla. „To nevadí. Ozvi se, až budeš v klidu.“ Přikývla jsem do telefonu, setřela si nos hřbetem ruky a slíbila, že zavolám večer. Současně jsem rychle napsala na schůzku zprávu, že přijdu o pár minut později. Ten muž stál opodál, neodcházel, ale nechal mi prostor, nedíval se na mě, jen čekal.
Když jsem položila, došla jsem k němu a zeptala se, jestli mu můžu koupit čaj. Ne proto, abych si odškrtla dobrý skutek, spíš jsem mu chtěla poděkovat a zároveň něco udělat, ať se mi srovná dech. Nejprve zavrtěl hlavou. „To je v pořádku,“ řekl. Chvíli jsme stáli, já s kelímkem vody z pítka, on s dekou přes rameno. „Čaj by se hodil,“ dodal pak tiše. Domluvili jsme se, že počká u schodů. Skočila jsem ke stánku u výstupu, vzala horký čaj a rohlík. Vrátila jsem se, podala mu to a řekla jen: „Ať vás to zahřeje. Dobrou chuť.“ Přikývl a skutečně působil, že to bere jako normální věc, ne jako trapné gesto.
„Jmenuju se Milan,“ řekl po chvíli, spíš aby zaplnil ticho. „Maminka mi loni v zimě umřela.“ Nepřidal k tomu nic dalšího a já se na nic nevyptávala. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Děkuju za tu větu.“ Usmál se jen koutkem. „Hezký večer,“ popřál. Rozloučili jsme se. Došla jsem na tramvaj a ještě na zastávce mámě poslala: „V neděli přijedu.“ Vsunula jsem telefon zpátky do kapsy a šla pomaleji, než jsem původně plánovala. Byla jsem klidnější. Věděla jsem, že večer zavolám a řeknu jí to celé, tak, jak se to stalo. A příště, až mi zazvoní telefon uprostřed spěchu, zkusím se nadechnout, než řeknu první větu.
