Článek
Bylo sobotní odpoledne a my dvě jsme skončily na Černém Mostě. Dcera si v jednom obchodě zkoušela zimní boty, já jsem čekala venku u výtahů poblíž validátoru parkovacího lístku. V rukou jsem držela tašky a v kapse bundy jsem měla lístek, ať je po ruce. Hlídala jsem čas, nechtěla jsem přesáhnout limit pro parkování zdarma, protože jsme si obě říkaly, že nakoupíme rychle a pojedeme. Kolem chodili lidé, pořád někdo nastupoval a vystupoval z výtahů. Posunula jsem si kabelku před sebe a občas se rozhlédla směrem k obchodu, kde byla dcera, jestli už se vrací.
Kdo je ten muž u validátoru a spěch k autu
Přišel ke mně cizí muž a slušně se zeptal, jestli ten validátor funguje a kam se lístek strká. Po rekonstrukci to vypadá jinak a já to minule zkoušela, tak jsem mu ukázala, ze které strany ho zasunout. Nestála jsem úplně u něj, nechala jsem si mezi námi krok odstup a kabelku jsem měla před sebou, dělám to automaticky. Ozvalo se pípnutí, na displeji naskočilo něco o volných hodinách, poděkoval a poznamenal, že to po rekonstrukci nějak změnili. Kývla jsem, že taky nevím proč, a šel dál. Já jsem se vrátila k hlídání času a čekání na dceru.
Za chvíli z obchodu vyšla s taškou v ruce a řekla, že má hotovo a že bychom měly jít k autu, ať to stihneme. Vyrazily jsme směrem k východu. U dveří jsme toho muže ještě jednou potkaly, podržel nám dveře a jen jsme si krátce kývli. Brala jsem to jako obyčejnou zdvořilost, nic víc. V hlavě jsem si spočítala, kolik času ještě máme, než dojedeme k závoře. Vzala jsem si lístek z kapsy, ať ho mám po cestě k autu po ruce, a přidala krok, ať se nezasekneme v dalším obchodě.
Odhalení na parkovišti: dcera ho zná, přichází úleva
Na parkovišti jsem lovila lístek, který se mi zasekl v podšívce, a dcera se podívala směrem k vedlejšímu autu. Řekla: „Toho pána znám.“ Zvedla jsem oči a ona pokračovala, že to je táta Anety z pěveckého sboru, který s nimi jezdí na vystoupení. Jednou je prý vezl domů, když se vraceli pozdě večer. Říkala, že ho viděla už několikrát na zkouškách, jak pomáhá s věcmi. Dávalo to smysl. U validátoru se mnou nebyla, takže ji neměl důvod oslovovat tam, ale najednou se mi všechno spojilo.
Trochu jsem se zastyděla, jak jsem byla napružená. Vím, že je to normální reflex, ale stejně. Zeptala jsem se dcery, jestli je v pohodě. Přikývla, že je milý, prý občas dětem přinese termosku s čajem a hlídá jim batohy, když jdou na pódium. Řekla jsem, že když ho ještě uvidíme, tak prostě pozdravíme. Žádné velké seznamování, jen obyčejné „dobrý den“, když je to Anetin táta. Ulevilo se mi. Přestala jsem počítat minuty a víc jsem začala řešit, jestli máme všechno, co jsme chtěly koupit.
Setkání bez dramatu a tichý přepínací moment
Když jsme vyjížděly z řady aut, zahlédla jsem ho, jak nakládá nákup do kufru. Zpomalila jsem. Dcera na něj mávla a on se na nás podíval, dceru evidentně poznal od vidění a přátelsky nás pozdravil. Usmál se, nic víc, žádné dlouhé řeči. Jen takové to „jo, známe se odněkud“. Ulevilo se mi, přestala jsem být napjatá a najednou mi to celé přišlo úplně obyčejné.
Jak jsme sjížděly k závoře, zahlásil automat, že jsme v limitu, takže žádné doplácení. Projely jsme ven a já jsem si v hlavě přehrála tu krátkou situaci u validátoru a pak na parkovišti. Nešlo o nic velkého, jen o ten okamžik, kdy se člověk přepne z podezřívavosti do běžného kontaktu. Stačilo, aby mi to dcera řekla nahlas, a hned mi to dávalo smysl. Pak už jsme řešily jen to, jestli boty nejsou moc těsné a kam ještě cestou zastavíme.
