Článek
Je všední dopoledne, dva týdny po tátově pohřbu sedíme s mámou a sestrou u notáře. Místnost je tichá a já ze sebe nedostanu pořádnou větu. Počítám minuty. Vím, že poslední roky jsem se o chatu staral hlavně já: opravy střechy, dřevo, voda po zimě. Nedělám si z toho nárok, beru to jako samozřejmost. Chci, ať je to rychle za námi, a zároveň mám strach, že se to někde zasekne. Notář si rovná papíry, zvedne ke mně oči a zeptá se, jestli může začít. Jen kývnu. Máma mlčí, sestra se dívá do stolu. Je v tom únava a prázdno.
Závěť promluví a ticho mezi námi
Čte klidně a pomalu a prochází body, jako by to bylo běžné. V závěti stojí, že chata připadne mně a zbytek majetku se rozdělí rovným dílem mezi nás tři. V tu chvíli je mi úzko. Nečekal jsem to takhle jasně. Najednou vnímám jen své dýchání. Po poslední větě sestra beze slova vstane a odejde. Je to rychlé a ani se neohlédne. Dojde mi, že nechce plakat před námi. Hned je v místnosti napjaté ticho. Máma sevře rty, notář opatrně čeká, já bych nejradši zmizel, ale vím, že to takhle už nepůjde.
Ptá se, jestli máme pokračovat. Máma jen zašeptá, ať ji necháme. Řeknu, že se na chvíli podívám, jestli je v pořádku, poprosím o minutku a vyjdu na chodbu. Nechci, aby mezi námi zůstalo ticho a napětí, které by se roky hromadilo. U dveří na konci chodby ji doženu. Je tam klid, jen tlumený zvuk z ulice. Přemýšlím, jestli mám začít rovnou mluvit, nebo radši nic neříkat a jen být u ní. Hlavou mi běží, že to není o papírech, ale o tom, jak spolu budeme fungovat dál.
Rozhovor u dveří: dohoda místo hádek
Stojí u vchodu a dívá se ven. Je vidět, že ji to vzalo. Řeknu jí, že jsem o závěti nic nevěděl a že nechci, aby to stálo mezi námi. Pokrčí rameny a řekne, že ji to zaskočilo. Že ví, že jsem se o chatu staral víc, ale stejně má pocit, že je zase až druhá. Nehádám se, nic nevysvětluju. Jen přikývnu, že to slyším, a stojíme vedle sebe. Napětí trochu povolí. Chvíli jen stojíme. Mám chuť jí říct spoustu věcí, ale vím, že teď je lepší být stručný.
Navrhnu, že chatu můžeme používat oba a že si k tomu dáme jednoduchá pravidla, ať je jasno. Termíny, údržba, výdaje. Když bude chtít, sepíšeme to, nebo vymyslíme nějaké vyrovnání, aby to bylo spravedlivé. Řekne, že teď nic řešit nechce, že potřebuje den nebo dva, aby si to srovnala v hlavě. Rozumím tomu. Nechci na ni tlačit a nechci tlačit ani na sebe. Domluvíme se, že si napíšeme za pár dní a sedneme si k tomu v klidu. Před odchodem si jen krátce kývneme.
Vrátím se k notáři, omluvím se za zdržení a dokončíme formality. Podepíšeme, co je potřeba. Notář mluví tiše a věcně, máma mi při odchodu stiskne ruku a řekne, ať to nechám uležet. Cestou domů mám v hlavě zmatek i zvláštní úlevu. Aspoň víme, na čem jsme, i když to není jednoduché. Dva dny to nechám být. Pak sestře napíšu, že mi nejde o to mít chatu na její úkor a že najdeme způsob, který bude pro oba přijatelný. Odpoví stručně, že se ozve. Trochu se mi líp dýchá.
