Článek
Byl podvečer a vracela jsem se z práce metrem. V centru bylo plno a byla jsem unavená po celém dni. Měla jsem jen jedno sluchátko v uchu, abych slyšela hlášení. Stoupla jsem si vpravo na dlouhý eskalátor, batoh jsem držela před sebou, jak to dělám vždycky, když je hodně lidí. Chtěla jsem hlavně v klidu dojet nahoru a pak přestoupit. Hlavou mi běžely pracovní drobnosti, které musím zítra dodělat. Byla to rutina, na kterou jsem zvyklá a nad kterou už moc nepřemýšlím.
Když se blízkost cizího muže změní v hrozbu
Za zády jsem najednou cítila něčí blízkost a automaticky jsem čekala, že mě bude chtít předběhnout. Přimkla jsem se proto ještě víc k pravé straně, abych uvolnila cestu. Místo toho se mi ten muž naklonil k uchu a potichu mi zašeptal velmi konkrétní sexuální návrh. Řekl to klidným hlasem, tak, aby to ostatní neslyšeli. Ztuhla jsem, sundala si sluchátko a snažila se pochopit, jestli jsem to slyšela správně. Byl to zvláštní rozpor: plno lidí, světlo, běžný ruch a do toho něco, co tam vůbec nepatřilo.
Instinktivně jsem se pootočila a přehodila batoh mezi nás, abych si vytvořila odstup. Doufala jsem, že tím dám jasně najevo, že si to nepřeju. On se ale přisunul natěsno, skoro na stejný stupeň, a usmál se, jako by čekal na reakci. Zopakoval to, pořád potichu. V hlavě mi probleskla myšlenka, že se nechci začít přetlačovat na pohyblivých schodech. Bála jsem se, že by se to mohlo zvrhnout ve strkanici. Ze sebe jsem dostala jen krátké: „Nechte mě.“ Srdce mi bušilo a v duchu jsem odpočítávala vteřiny do konce eskalátoru, jako by to mohlo ten okamžik urychlit.
Rychlý plán: světlo, kiosky a svědek
Jakmile se blížil konec eskalátoru a přechod na rovnou plochu, rozhodla jsem se nepokračovat podle plánu a nepřestupovat. Uhnula jsem k nejbližšímu kiosku, kde stál prodavač, a postavila se tak, aby mě viděl. Vytáhla jsem telefon, rozsvítila displej a nahlas do něj řekla: „Jsem nahoře u kiosku, vidíš mě?“ Potřebovala jsem, aby to znělo jako setkání s někým, kdo je nablízku. Muž vystoupil za mnou, zastavil se opodál a díval se směrem ke mně. V tu chvíli jsem věděla, že potřebuju někoho dalšího poblíž, i kdyby to měly být jen dvě věty od cizího člověka.
Obrátila jsem se na prodavače a tiše, ale zřetelně řekla: „Můžu tu chvilku stát? Ten pán mě obtěžoval na eskalátoru.“ Kývl bez váhání, ukázal, ať si stoupnu blíž k pultu, a podíval se směrem k tomu muži. Klidně dodal, že když tak zavolá ostrahu. To samo o sobě pro mě stačilo. Bylo jasné, že situaci vidí i někdo další, a ten muž zjevně nechtěl pokračovat. Sklopil zrak a po chvilce zmizel v davu. Ulevilo se mi, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem měla potřebu stát na místě a párkrát se zhluboka nadechnout.
Zůstala jsem u kiosku ještě minutu, poděkovala a rozhlédla se, jestli ho někde nevidím. Pak jsem se rozhodla vyrazit jiným východem, abych minimalizovala šanci, že se potkáme na nástupišti nebo v dalším metru. Místo plánovaného přestupu jsem nasedla na tramvaj a jela domů. Seděla jsem bez sluchátek a napsala kamarádce krátkou zprávu o tom, co se stalo. Potřebovala jsem slyšet, že moje reakce byla v pořádku, že jsem nemusela být „hodná“ a tichá. V hlavě jsem si přehrávala celou situaci a došlo mi, že příště řeknu nahlas a jasně „Ne“ hned v prvním okamžiku a o pomoc si klidně řeknu tak, aby to slyšeli i ostatní. To malé rozhodnutí mi vrátilo pocit, že v podobné situaci můžu něco ovlivnit. Domů jsem dojela unavená, ale o kousek jistější v tom, co udělám, když se to stane znovu.
