Článek
Večer jsem seděla doma u notebooku, přítel byl ještě v práci a já bezmyšlenkovitě projížděla Facebook. Nic zvláštního, jen klasické prokrastinování po práci. Najednou mi vyskočilo oznámení o nové zprávě od jedné ženy. Jméno mi vůbec nic neříkalo, neměli jsme žádné společné přátele, nic. Otevřela jsem to spíš ze zvědavosti, čekala jsem spam nebo nějakou pozvánku do skupiny. První věta ale byla: „Dobrý den, píšu vám, protože váš přítel mi už půl roku posílá svoje nahé fotky.“ V tu chvíli se mi úplně stáhl žaludek a na pár vteřin jsem jen zírala na ten text.
Od prvního šoku k rostoucímu podezření
Několik vteřin, možná minut, jsem jen koukala na obrazovku a doufala, že jsem něco špatně pochopila. V hlavě mi běželo, že to musí být omyl, nějaký hloupý vtípek nebo nepochopení. Zároveň jsem ale cítila, jak mi buší srdce a začínají se mi potit ruce. Napsala jsem jí zpátky, kdo přesně má být „můj přítel“ a odkud ho zná. Snažila jsem se najít nějaký detail, který by neseděl. Zároveň jsem se jí zeptala, odkud zná mě a jak ví, že jsem s ním ve vztahu. Doufala jsem, že napíše jiné jméno, nebo že bude tápat. Jenže ona mi ho popsala naprosto přesně, i kde pracuje a jak se jmenuje jeho firma.
Mezitím mi přišla zpráva od přítele, že se zdrží v práci, protože musí dodělat nějaký projekt. Normálně bych to přešla, dělal přesčasy často, ale v tu chvíli mě napadlo, jestli mi právě teď zase lže. Hlavou se mi začaly honit všechny drobnosti z posledních měsíců – častější „porady“, mobil, který už nenechával jen tak na stole, najednou měl všude kód a bral si ho i do koupelny. Vzpomněla jsem si, jak jsem párkrát měla pocit, že je odtažitější, a sama sebe jsem uklidňovala, že to je jen únava. Teď mi ty moje vnitřní varovné signály začaly dávat smysl. Zavolala jsem nejlepší kamarádce, protože jsem měla pocit, že tu situaci sama nezvládnu. Potřebovala jsem, aby mi někdo, kdo mě zná, řekl, jestli to nepřeháním a co mám dělat dál.
Večerní konfrontace, která všechno změnila
Rozhodla jsem se, že na něj počkám, a večer, když konečně přišel domů, jsem se snažila tvářit co nejklidněji. Uvařila jsem mu večeři, normálně jsme si povídali, ale pokaždé, když se na mě usmál, mi bylo fyzicky špatně. Pořád jsem myslela na to, že tenhle člověk mi píše zprávy typu „jsem jen tvůj“ a zároveň posílá svoje fotky cizí ženě. Nechtěla jsem žádnou hysterickou scénu, chtěla jsem od něj slyšet, co se děje. Tak jsem otevřela notebook, posadila se naproti němu a beze slova mu ukázala zprávy a screenshoty. Nejprve všechno popíral. Tvrdil, že je to fotomontáž, že tu ženu vůbec nezná, že mu někdo hacknul účet. Jakmile jsem mu ale ukázala tu fotku z naší ložnice, úplně zbledl. Pak začal koktat, že to nic neznamenalo, že se vlastně ani nikdy nesešli a že mu jen lichotilo, že o něj má někdo zájem.
V tu chvíli se ve mně mísil vztek, znechucení a silný smutek. Slyšela jsem ho, jak se snaží zlehčovat něco, co se dělo půl roku za mými zády. Najednou jsem věděla, že s ním tu noc nechci být v jednom bytě, natož ve stejné posteli. Řekla jsem mu, že odcházím, a šla jsem si sbalit pár věcí. On se mě snažil zastavit, prosil mě, brečel, ale já jsem už byla v takovém šoku, že jsem prostě fungovala automaticky. Napsala jsem kamarádce, jestli u ní můžu přespat, a když mi odepsala, ať hned přijedu, sebrala jsem tašku a odjela. Potřebovala jsem odstup a klid, abych vůbec dokázala přemýšlet.
Další dny mi psal dlouhé zprávy, omlouval se a prosil mě o druhou šanci. Volal mi, psal mi, jak ho to mrzí, že to byla chyba, že je to pro něj ponaučení. Zároveň mi ta žena na Facebooku ještě dopsala pár detailů – třeba jak často si psali, že to začal on, že jí posílal fotky i v době, kdy jsme spolu byli na dovolené, a co jí o mně říkal. To mě spíš utvrdilo v tom, že to nebyl jen jeden úlet po pár pivech, ale něco, co vědomě udržoval delší dobu. Po týdnu jsem se s ním sešla v kavárně, abychom si promluvili. Viděla jsem, že je úplně rozhozený, ale když jsem ho poslouchala, jak zase vysvětluje, že „se vlastně nic nestalo“, uvědomila jsem si, že ve vztahu bez důvěry prostě nedokážu být. Řekla jsem mu, že i když mě to hrozně bolí, rozchod je pro mě lepší než představa, že budu žít s někým, kdo se za mými zády takhle chová. Pak jsem vstala a odešla, s tím, že co bude dál, už je jen na mně.
