Článek
Když nám ve firmě oznámili, že teambuilding je povinný, brala jsem to celkem v klidu. Brala jsem to jako další povinnost do kalendáře, kterých je během roku až moc. Uklidňovalo mě, že tam jede i můj přítel, jsme ve stejné firmě, jen v jiných odděleních. Poslední měsíce jsme spolu byli spíš jako spolubydlící než partneři, ale říkala jsem si, že společný víkend mimo Prahu nám třeba udělá dobře. V autobuse jsem seděla s holkama z kanceláře, on automaticky zaplul mezi „kluky z IT“. Přišlo mi to typické, poslední dobou jsme si žili každý trochu svoje. V hlavě jsem si ale říkala, že je to jen firemní akce, nějak to přežijeme a třeba si to i trochu užijeme.
„Výměna partnerů“ jako týmové cvičení
Po odpoledním programu nás večer svolali do konferenční místnosti. Externí lektorka stála u flipchartu, kde bylo velkým písmem napsané „Výměna partnerů“ a pod tím menším „důvěra v týmu“. Hned to označila za vtip, ale v místnosti to vyvolalo takové to nervózní uchechtnutí. Vysvětlila, že si každý vylosuje „parťáka na večer“ a nebude to jeho skutečný partner, aby se prolomily stereotypy a lidi se nebavili pořád jen s těmi samými. Mně to připadalo trapné, protočila jsem oči, ale šéf seděl v první řadě a tvářil se nadšeně. Celkově to mělo atmosféru, kdy se prostě čeká, že všichni budou spolupracovat. Když jsem si vytáhla lísteček se jménem kolegy Martina, se kterým se normálně jen zdravíme u kafe, brala jsem to jako blbou, ale v zásadě neškodnou hru.
Od začátku byly ty úkoly dost osobní. Sdílení trapasů, otázky, na které bych se v práci nikoho sama nezeptala, „přidržte se za ruku, když půjdete na další stanoviště“, závěrečná společná fotka v objetí. Alkohol tekl skoro všude, lidi se smáli každé hlášce, atmosféra byla víc uvolněná, než mi bylo úplně příjemné. Viděla jsem, jak můj přítel sedí s jednou kolegyní, smějí se, očividně dodržují „pravidla hry“, a říkala jsem si, že nechci být ta jediná sucharka, co se stáhne stranou. S Martinem jsme si během těch úkolů začali víc povídat. Zjistila jsem, že má podobný suchý humor, na který jsem zvyklá, a že hodně věcí v práci vidí dost podobně jako já. Kolem půlnoci už jsme neseděli v hloučku jako celý tým, ale sami u ohně. Povídali jsme si úplně jinak než přes den, osobněji, a já jsem si najednou uvědomila, že to, co se tváří jako „teambuildingová hra“, je pro mě už za hranicí toho, co ve vztahu chci považovat za normální.
Noc, po které už nešlo dělat, že se nic nestalo
Na konec noci mám jen útržky. Vybavuju si, že jsme se líbali, že jsem měla silný pocit, že mě někdo fakt poslouchá a zajímá se o to, co říkám, a že se mi vůbec nechtělo vracet na náš pokoj. V hlavě jsem si to omlouvala tím, že je to „jen teambuilding, jen hra, zítra se na to zapomene“. Alkohol tomu samozřejmě pomohl, ale nebylo to jen o něm. Ráno jsem se probudila s těžkou hlavou a ještě těžším žaludkem, pořád v oblečení z večera, ale s úplně jasným vědomím, že jsem překročila hranici, kterou jsem překročit nechtěla. V koupelně na chodbě jsem potkala přítele, jen krátce kývl a beze slova odešel. V tu chvíli mi došlo, že asi ví víc, než jsem si do té doby byla ochotná připustit.
U snídaně bylo dusno. Přítel skoro nemluvil, jen mezi řečí utrousil, že „některý hry jsou asi za čárou“. Vzala jsem to jako přímou narážku, ale nebylo moc prostoru ani odvahy to rozebírat před kolegy. Snažila jsem se tvářit normálně, dávat si rohlík a kafe jako každý jiný den, ale klepaly se mi ruce. Do toho mi v telefonu přistála zpráva od Martina, že mu včerejšek „přišel nečekaně opravdovej“ a že doufá, že toho nelituju. V tu chvíli jsem pochopila, že to nebyla jen trapná firemní scénka, ale že jsme tím pohnuli minimálně třemi životy. Místo abych si řekla, že jsem se jednou blbě napila a stala se hloupost, jsem začala přemýšlet, co mi v našem vztahu tak chybí, že jsem se nechala tak snadno chytit na první upřímný večer s někým jiným.
Cesta domů a střízlivé následky „hry“
Cestou zpátky v autobuse jsme s přítelem seděli vedle sebe, ale připadala jsem si, jako bych seděla vedle cizího člověka. Ticho mezi námi bylo horší než jakákoliv hádka. Nakonec jsem to nevydržela a sama vytáhla téma včerejška. On jen suše řekl, že mě viděl s Martinem a že ho nejvíc bolí, jak lehce jsem se toho „jen tak pro hru“ účastnila. Nebyl to výbuch, spíš unavené konstatování. Řekl, že se o nás dvou budeme muset vážně pobavit, až budeme doma, bez kolegů za zády. Já jsem tam seděla, koukala z okna na dálnici a postupně mi docházelo, že teambuilding, který měl stmelit tým, mi rozbořil iluzi o vlastním vztahu. A že něco, co firma prezentovala jako nevinnou hru na důvěru, mi docela zásadně změnilo pohled na to, s kým vlastně žiju a co v tom vztahu dávno nefunguje.
