Článek
Po obědě jsem nastupovala na Florenci do linky B. Vagón byl narvaný, lidi stáli i v uličce, ale u dveří se právě uvolnilo místo. Sedla jsem si skoro automaticky, protože mě tahal batoh za rameno a už jsem měla celé dopoledne v nohách. Nikam jsem nespěchala, jela jsem domů přes centrum a chtěla si chvilku oddechnout. Bylo přetopeno a vzduch byl vydýchaný, pár lidí si rozepínalo bundy a snažilo se zhluboka nadechnout. Všichni koukali do mobilů, měli sluchátka v uších, občas někdo přejel prstem a na chvíli zavřel oči. Opřela jsem si batoh o kolena a snažila se co nejméně překážet. Říkala jsem si, že dvě stanice v klidu prosedím a pak se zvednu.
Kdo vstane první? Váhání mezi taškami a místem
Na další stanici nastoupila starší paní. Měla dvě těžké tašky, takové ty, co tlačí do zápěstí, a očima hledala, čeho se chytit. Rozhlédla se po madlech a lidech. Nikomu se moc nechtělo vstát, pár lidí dělalo, že spí, někdo se zadíval do okna, jako by ho tam něco zaujalo. Hlavou mi blesklo, že vystupuju hned na další stanici, ale bylo mi trapné zůstávat sedět, když vidím, jak bojuje s rovnováhou. Chvíli jsem v sobě řešila to známé váhání: ještě minutu, nebo hned? Vytáhla jsem ruce z kapes, zvedla se a řekla: „Sedněte si, já za chvilku vystupuju.“ Udělala jsem krok stranou, aby se nemusela prodírat kolem.
Mávla rukou: „Ne, ne, to je dobrý, ještě kousek postojím.“ Bylo v tom gesto zvyku, jako by to říkala často. Odpověděla jsem, že stejně za chvíli vystupuju, a ustoupila od sedadla. Chvilku váhala, pak si tašky položila k nohám a opatrně se usadila. Když dosedla, bylo vidět, jak se jí ulevilo. Uvolnila ramena a povolily jí prsty. Jednu tašku si přitáhla blíž, aby nikomu nepřekážela. Já se chytila tyče vedle dveří a cítila jsem, jak mi z ramene pomalu povoluje ten tupý tlak od batohu. Byla to maličkost, ale cítila jsem úlevu.
Malé gesto, velká úleva a pražský stereotyp
Zvedla ke mně oči a řekla napůl jízlivým, napůl laskavým tónem: „Děkuju, slečno. Vy nejste z Prahy, že ne?“ Na vteřinu mě to zarazilo a rozesmálo. Trefila jeden z těch našich stereotypů, které si o sobě říkáme. „Jsem,“ odpověděla jsem. „Někdy to jde i tady v Praze.“ Byla to pravda i povzdech. Vím, jak snadné je ignorovat okolí a dělat, že vedle mě nikdo není. I já už jsem se nejednou přistihla, že koukám do mobilu a předstírám, že nevidím. Teď mi došlo, jak rychle stačí vstát, když na to má člověk kapacitu.
Lehce se usmála: „Tak to jste výjimka.“ Neřekla to zle, spíš trochu po svém. Pán naproti na chvilku zvedl oči od mobilu a pousmál se, pak se zas vrátil k obrazovce. V té její větě jsem cítila obě věci najednou: trochu brblání a zároveň vděk. Zasmála jsem se spíš pro sebe a přitáhla si batoh, protože souprava škubla při rozjezdu. Chytla jsem se tyče pevněji. Okolní ruch běžel dál, dveře pípaly, někdo vysunul kočárek, ale mně připadalo, že se to mezi námi na chvíli zklidnilo. Pár vteřin lidské pozornosti uprostřed přehřátého vagónu. Nic velkého, žádné hrdinství, a přesto to bylo znát.
Na další stanici jsem vystupovala. Ještě mi kývla a prohodila prosté: „Ať se vám daří.“ Bylo to krátké a upřímné, takové přání na cestu, které se nevnucuje. Přikývla jsem a prosmýkla se ven, batoh na zádech pořád tlačil, ale nálada byla lehčí. Na peronu jsem si uvědomila, že ta moje vteřinová váhavost je zbytečná, když odpověď znám dopředu. Příště vstanu dřív, než začnu přemýšlet, protože přesně to mi většinou brání udělat tu nejjednodušší věc. A když se někdo bude ptát, jestli jsem z Prahy, tak si vzpomenu na to krátké kývnutí a úsměv mezi dveřmi a řeknu si, že to jde. I tady. Každý den, pokud chceme.
