Článek
Do ordinace nové gynekoložky jsem šla po práci, ještě s hlavou plnou mailů a nedodělaných úkolů. Objednala mě praktická doktorka, protože jsem si poslední měsíce stěžovala na rozházený cyklus a únavu. Říkala, že tahle gynekoložka je pečlivá a že by nebylo od věci změnit přístup. Mně to přišlo jako dobrý nápad, aspoň něco aktivně řeším. Jenže do toho se mi v hlavě pořád motalo podezření, že má manžel někoho jiného. V čekárně jsem seděla na tvrdé židli, koukala do telefonu a zároveň si přehrávala poslední týdny: jeho pozdní návraty, mobil pořád v ruce, neurčité vysvětlování, proč musí být zase „ještě chvilku“ v práci. Snažila jsem se to odsunout a soustředit se na to, že za chvíli budu nahá před člověkem, kterého jsem v životě neviděla.
Když mě sestra zavolala, zvedla jsem se a vešla do ordinace. U stolu seděla asi čtyřicetiletá žena, upravená, působila profesionálně a klidně. Představila se, podala mi ruku, já jí řekla svoje jméno. V ten moment jí na vteřinu cukl obličej, jako by se na něco snažila rozpomenout nebo ji něco vyvedlo z rovnováhy. Okamžitě jsem si to v hlavě omluvila tím, že má za sebou asi náročný den a že jsem jen přecitlivělá. Sedla jsem si naproti ní, začala hledat kartičku pojišťovny v peněžence a snažila se soustředit na běžný postup, který znám odjinud.
Napětí v ordinaci, které nešlo přeslechnout
Začala se mě vyptávat na klasické věci – cyklus, těhotenství, antikoncepci, operace. Odpovídala jsem automaticky, jako už tolikrát. Pak se mě zeptala na celkový stav, spánek, stres. Řekla jsem, že poslední měsíce špatně spím, jsem nervózní a pořád napjatá. Mimoděk ze mě vypadlo, že manžel je hodně pracovně vytížený, že dělá v určité firmě a že se doma skoro nepotkáváme. V tu chvíli řekla takové tiché „aha, tak to asi vím, jak to tam chodí“, spíš pro sebe než ke mně, a hned navázala další otázkou, jako by to chtěla přehlušit. Připadalo mi, že jí ta poznámka ujela, a mně to jen na vteřinu probliklo hlavou. Ale sama jsem se zarazila, že už hledám souvislosti úplně všude, a rozhodla se to neřešit.
Přesunuly jsme se k vyšetřovacímu křeslu. Za paravánem jsem se začala svlékat a najednou si uvědomila, jak se cítím zranitelně. Nejen kvůli tomu, že jsem polonahá v cizí ordinaci, ale hlavně kvůli tomu, co se mi poslední měsíce honí hlavou. Ona působila profesionálně, vysvětlovala, co bude dělat, mluvila klidně, ale v jejím hlase jsem pořád cítila lehké napětí, které jsem si neuměla úplně vysvětlit. Lehla jsem si na křeslo, snažila se dýchat normálně a myslet na to, že jsem tady kvůli zdraví, ne kvůli svému manželství.
Okamžik, kdy se všechno složilo dohromady
Během vyšetření jí zazvonil telefon, který měla položený na stolku vedle. Displej se rozsvítil směrem ke mně. V jiný moment bych se na to možná ani nepodívala, ale když máte pár centimetrů od obličeje svítící obrazovku, prostě to periferně zaregistrujete. V tom krátkém záblesku jsem jasně přečetla jméno svého muže. Bylo tam, černé na bílém, žádná shoda jmen, prostě on. Měla jsem pocit, jako by mi někdo z ničeho nic vrazil něco studeného do žaludku.
Celá jsem se v tu chvíli stáhla, ale snažila jsem se nehnout a tvářit se, že se nic neděje. Byla jsem v pozici, ve které jsem měla pocit minimální důstojnosti, a poslední, co jsem chtěla, bylo udělat scénu zrovna tam. Ona ztuhla taky, natáhla se pro telefon, ztišila ho a tvářila se, jako by se nic nestalo. Přitom jsem měla pocit, že obě přesně víme, co jsem viděla. Vyšetření pak dokončila rychleji, než bych čekala, řekla pár stručných vět k nálezu a poslala mě, ať se jdu obléct. Za paravánem se mi klepaly ruce tak, že jsem měla problém zapnout kalhoty. V hlavě se mi začaly skládat všechny moje předchozí pochybnosti, které jsem předtím ještě dokázala zpochybnit, do jednoho celku.
Otázka, na kterou už vlastně znám odpověď
Když jsem si zase sedla naproti ní, nastalo chvíli ticho. Ona psala zprávu do počítače, šustila papíry, já koukala na její ruce a přemýšlela, jestli něco říct, nebo to nechat být. Nakonec jsem to nevydržela. Poměrně klidným hlasem jsem se zeptala, odkud zná mého manžela, a schválně jsem jeho jméno řekla nahlas. Zvedla oči, na moment jsem v nich viděla paniku, pak se v nich něco změnilo, spíš do rezignace. Chvíli mlčela a pak tiše řekla, že jsou si blízcí víc, než by měli. Nepoužila žádné velké ani dramatické slovo, ale z toho, jak to řekla, jsem pochopila všechno, co jsem potřebovala. Bylo z ní cítit, že ví, že je to špatně a že si to nějakým způsobem uvědomuje už delší dobu.
Seděly jsme tam naproti sobě a chvíli jen koukaly. V jejím pohledu bylo všechno možné – stud, lítost, únava, možná i nějaké pochopení pro to, co asi prožívám. Pro mě v tu chvíli ale neměla žádnou omluvu, která by na tom něco zásadního změnila. Nezačala jsem křičet ani se s ní hádat, neměla jsem na to sílu. Jen jsem jí řekla, že si to potřebuji promyslet a že se ozvu, jestli u ní zůstanu jako pacientka. Vzala to, nic dalšího po mně nechtěla.
Vyšla jsem z ordinace na chodbu, opřela se o studenou zeď a snažila se nadechnout. Najednou mi došlo, že během pár minut se mi v hlavě úplně převrátilo to, jak jsem viděla svoje manželství. Ještě ráno jsem si říkala, že možná jen přeháním a že bych měla manželovi víc věřit. Teď jsem stála na chodbě u gynekologie s vědomím, že večerní rozhovor doma už nebude jen o tom, jaký jsme měli den. Věděla jsem, že tímhle okamžikem se něco definitivně změnilo, i když jsem ještě vůbec netušila, jak přesně bude vypadat náš další společný život – nebo jestli vůbec nějaký bude.
