Článek
Na ten víkend na horách jsem se docela těšila, ale brala jsem to spíš jako pracovní akci než jako dovolenou s kamarády. Byli jsme tam s kolegy, se kterými si v práci rozumím, ale nejezdíme spolu běžně na dovolené. Přes den lyžování, večer hospoda na chatě, klasika. Já jsem měla čerstvě prémie, na účtu víc peněz než obvykle a v sobě takový pocit, že si můžu dovolit nebýt skrblík. Taky mě vždycky hrozně unavuje to dlouhé přepočítávání účtů, kdo měl polévku, kdo dvě kávy a kdo tři piva. V té atmosféře mi přišlo jednodušší a nějak i hezké prostě to „vzít na sebe“.
Když jednou zaplatit nestačí
Když ten večer přišla obsluha s účtem, rozjelo se klasické: „Tak jak to uděláme, rozdělíme to?“ Všichni začali lovit peněženky, někdo spustil aplikaci na dělení účtu, někdo si na mobilu počítal, kolik má dát, protože měl jen hlavní jídlo. Seděla jsem tam, koukala na tu změť bankovek a mobilů na stole a najednou mi to přišlo strašně otravné. V té chvíli euforie a dobré nálady jsem se nadechla a skoro lehkomyslně řekla, že to zaplatím, ať to slečna dá všechno na jednu účtenku. Zvedly se hlavy, někdo se zasmál, padla poznámka, že jsem „mecenáš“ a že příště platí oni. Přiznám se, líbilo se mi to. Měla jsem pocit, že jsem za tu hodnou, velkorysou, co neřeší každou korunu.
Když mi přinesli účet a já viděla tu částku, na vteřinu mě bodlo u srdce. Nebylo to úplně málo, i s těmi prémiemi. Ale rychle jsem to v sobě přehlušila tím, že jednou za čas se člověk přece může rozšoupnout. Zaplatila jsem kartou, strčila účtenku do kabelky a u stolu se to během chvíle zase rozjelo do dalšího povídání. Měla jsem skoro pocit, že se to kolem té platby jen tak převalilo. Jediná Petra, se kterou jsem sdílela pokoj a která je mi z té party asi nejbližší, se ke mně naklonila a polohlasem se zeptala, jestli jsem si jistá. Mávla jsem rukou, že v pohodě, a ona to dál nerozebírala. Na konci večera se všichni zvedali, já jsem si ještě skočila na záchod, takže jsem z restaurace vycházela jako poslední.
Tichá poznámka, která všechno převrátila
U dveří mě zastavila číšnice. Lehce mě vzala za loket a potichu se zeptala, jestli mám na chvilku. Nechápala jsem, co se děje. Vytáhla nějakou účtenku, podívala jsem se blíž a viděla včerejší datum a svoje jméno u celkové částky za náš stůl. Řekla mi, jestli vím o tom, že už druhý večer platím útratu za všechny. Mluvila takovým tím opatrným tónem, že jí to je trochu trapné, ale že se jí nechce koukat na to, jak si ostatní od stolu dělají srandu, že to „zase zacvakal ten samej člověk“. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Nejen z toho, že jsem už podruhé zaplatila za všechny, ale hlavně z té představy, že si z toho mezitím dělají vtipy. A v hlavě mi začaly naskakovat různé jiné situace z minulosti, kdy jsem takhle „vzala účet“ a vlastně se to tehdy taky nějak samozřejmě očekávalo.
Poděkovala jsem jí a připadala si hrozně trapně. Napůl kvůli sobě, napůl kvůli té partě lidí, se kterými jsem před chvílí seděla u stolu. Cestou na pokoj jsem byla zticha, v hlavě se mi začaly přehrávat různé poznámky, které dřív padaly. Jako třeba „ty to máš na rozdíl od nás“ nebo „vždyť máš bezdětný rozpočet, ne“. Do té doby jsem to brala spíš jako vtípky, najednou mi to ale začalo znít jinak. Na chodbě se mě Petra zeptala, co se stalo, protože viděla, že jsem nějaká divná. Řekla jsem jí to a ona jen pokrčila rameny a poznamenala, že si toho všimla už dřív, ale nechtěla mi do toho mluvit, když jsem vždycky tak samozřejmě vytáhla kartu. V ten moment se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem se necítila štědrá, ale spíš využitá. A zároveň jsem se naštvala sama na sebe, že jsem to nechala dojít tak daleko, aniž bych si toho pořádně všimla.
Nastavit hranice bez velké scény
Druhý den u oběda někdo navrhl, že večer zase zajdeme „tam dolů na skvělý guláš“. A někdo automaticky prohodil, že „když to zase někdo zacvaká, tak jo“. Jakoby nic. V tu chvíli se mi trochu stáhl žaludek, ale nadechla jsem se a nahlas řekla, že tentokrát bych byla ráda, kdyby si každý platil svoje, že mi to tak přijde fér. Na chvíli u stolu ztichli, někdo se zasmál, že jasně, a pak to přešlo. Nakonec všichni kývli, že dobrý, a tvářili se, že je to v pohodě. Nebyla to žádná velká scéna, ale pro mě to byl docela zásadní moment.
Od té doby si takové situace hlídám víc. Uvědomila jsem si, že mám v sobě nějak nastavené, že když zaplatím, budou mě mít ostatní radši, nebo aspoň nebudu za tu, co „počítá každou korunu“. Jenže ono se to snadno překlopí do toho, že si na to ostatní prostě zvyknou. Ne nutně ze zlé vůle, spíš takovým tím samospádem. Teď se snažím, aby každé moje „vezmu to“ bylo vědomé rozhodnutí, které dělám proto, že chci, a ne proto, že se bojím, jak to bude vypadat. A když mám chuť být velkorysá, předem si sama pro sebe řeknu, že to dělám ze své vůle. Ne proto, že se ode mě čeká, že zase vytáhnu kartu.
