Článek
Do malého bistra jsem dorazila asi o půl hodiny před oficiálním začátkem. Jana už tam pobíhala kolem stolu, odložila jsem si kabát a nabídla se, že pomůžu s ubrousky a svíčkami. Byla jsem po celém týdnu unavená a sama sobě jsem slíbila, že zůstanu aspoň na přípitek. Chtěla jsem jí udělat radost, ale zároveň jsem věděla, že ten večer dlouho nevydržím. Atmosféra byla uvolněná, obsluha se usmívala, postupně se začali trousit první hosté. Chvíli jsme s Janou řešily, kam posadí tetu a kolegy, a zasmály se starému příběhu z práce. Říkala jsem si, že to bude fajn, že si v klidu sedneme a popovídáme s partou, kterou jsem dlouho neviděla.
Nečekané setkání a rychlé hledání plánu
V jednu chvíli se Jana vracela od vchodu s kolegyní a v závěsu za nimi šel její partner. Došlo mi, že je to on – můj bývalý. Úplně jsem ztuhla, žaludek se mi sevřel. Bylo to tak rychlé, že moje tělo zareagovalo dřív než hlava. Udělala jsem pár kroků k baru, vzala si sklenici vody a přiložila ji na čelo, jen abych si srovnala dech. Nechtěla jsem udělat scénu ani před Janou, ani před lidmi, kteří o ničem nevěděli. Vyšla jsem na chvíli před bistro, opřela se o zeď a dýchala. Snažila jsem se rozhodnout, co vlastně chci: zůstat kvůli Janě a nějak se přes to přenést, nebo to prostě vzdát a odejít. V hlavě jsem měla jedinou větu: zvládni to po svém, ne ve spěchu ani zkratkovitě.
Vrátila jsem se dovnitř a vzala jsem si Janu na chvíli bokem. Potichu jsem se jí zeptala, co se děje a jestli o tom věděla. Podívala se na mě provinile a řekla, že pozvala kolegyni s partnerem, netušila, kdo to je, a zjistila to až u dveří. Hned dodala: „Můžu tě přesadit na druhý konec stolu, nebo to celé nějak vymyslíme.“ Bylo na ní vidět, že nechce, aby mi bylo zle, ale zároveň nechce rozbít večer. Navrhla jsem, že by si ke mně mohla sednout Míša jako „pufr“. Jana kývla a ještě jsme se domluvily, že když to na mě padne, prostě na chvíli vyjdu na vzduch a nikdo to nebude řešit. Tahle konkrétní dohoda mi pomohla. Najednou jsem měla plán, jak to zvládnout, aniž bych z toho dělala drama.
Tichá strategie a jasně nastavené hranice
Sedla jsem si ke stolu, Míša se nenápadně přesunula vedle mě tak, aby byla mezi mnou a ním. Lidi si přiťukávali, Jana řekla pár vět, bylo to srdečné a normální. Přípitek proběhl bez trapností, sklenice cinkly a všichni se začali bavit. Soustředila jsem se na rozhovory s lidmi vedle sebe, ptala jsem se na práci a dovolené, abych neměla potřebu koukat jeho směrem. V periferním vidění jsem ho zaznamenala, ale dělala jsem, že se nic neděje. Všiml si mě, to jsem poznala podle krátkého pohledu, ale nic neříkal a zůstal u své skupinky. S každou minutou mi bylo o trochu líp, protože jsem věděla, že když bude nejhůř, můžu se zvednout a jít se nadechnout. Míša občas prohodila tiché „v pohodě? “ a já přikývla.
Když jsem šla k baru pro další vodu, přistoupil ke mně a navrhl, jestli si můžeme promluvit. Zastavila jsem se a cítila, jak se mi zrychlil tep, ale povedlo se mi mluvit klidně. Řekla jsem: „Dneska ne. Jsem tady kvůli Janě a nechci otevírat staré věci. Jestli něco potřebuješ řešit, napiš mi jindy. Teď chci mít klid.“ Na vteřinu se zatvářil rozpačitě, přikývl a ustoupil. Necítila jsem vítězství, spíš návrat do svého prostoru. Uvědomila jsem si, že i když mě to rozhodilo, dokážu si vybrat, kdy a jak o tom mluvit. Vzala jsem si sklenici, poděkovala barmanovi a vrátila jsem se ke stolu s pocitem, že držím hranici, kterou jsem si nastavila.
Po dortu jsem si všimla, že se mi tělo pořád nechce uvolnit. Seděla jsem u stolu, kolem se lidé smáli a na talířích byly kousky čokolády. Věděla jsem, že už jsem pro dnešek udělala dost. Rozhodla jsem se odejít dřív. Janě jsem poděkovala, popřála jí a po pravdě řekla, že to na mě bylo moc, ale že jsem ráda, že jsem přišla aspoň na chvilku. Nezlobila se, objala mě a řekla, ať jsem na sebe hodná. Zaplatila jsem, rozloučila se s pár lidmi a vyšla ven. Cestou domů jsem napsala Míše, že jsem v pohodě a děkuju za „pufr“. Cítila jsem klid. Nebyl to hezký zážitek, ale unesla jsem ho jinak než dřív. Neutekla jsem, nepřetvařovala jsem se a nenechala jsem si vzít, co potřebuju.
