Článek
V sobotu dopoledne jsem přijela k rodičům na okraj města s krabicí koláčů. Přijela jsem dřív, abychom stihli společnou snídani, jako kdysi, ale dopředu jsem jim to neříkala. Mamka už měla uklizeno a hned mezi dveřmi řekla, že jedli, protože se vzbudili brzy. V předsíni jsem odložila boty, v kuchyni krabici a ani jsem to nekomentovala. Místo toho jsem dala vařit vodu na kafe, jako to dělávám, když nevím, jak navázat. Sedla jsem si ke stolu a v břiše mě štíplo. O něco maličkého jsem přišla, drobnost, na kterou jsem se těšila, a nikdo za to nemohl.
Staré rituály mizí mezi hrnky a zahradou
V kuchyni jsem otevřela skříňku s hrnky a hledala naše staré plecháčky. Nebyly tam. Mamka beze slova vytáhla dva nové hrnky s decentním vzorem. Automaticky jsem řekla, že ty staré mám radši. „Už byly oťukané a smalt odprýskaný,“ řekla klidně. „Vyřadila jsem je.“ Vzala jsem nové hrnky do ruky a snažila se sama sobě namluvit, že je to jedno. Pro jistotu jsem zapnula staré rádio na polici. Jen to zašumělo, anténa byla nalomená a visela. Táta mávl rukou: „Zprávy si pouštím v mobilu.“ Kafe jsme pili v tichu, které mi připadalo cizí, i když jsme seděli u stejného stolu.
Bylo hezky, tak jsem vzala koláče a nesla je na zahradu. Položila jsem krabici na stůl a teprve tam mi došlo, že místo třešně je prázdný kus trávy a nízký záhon. „Kde je třešeň? “ zeptala jsem se nahlas, i když odpověď byla zřejmá. „Napadla ji houba,“ řekl táta. „Loni jsme ji museli pokácet. Teď tu máme levanduli, je to jednodušší.“ Sedla jsem si na schod a chvíli nic neříkala. V hlavě jsem si počítala, kolik let jsem tam sedávala ve stínu a brala to jako jistotu. Najednou tam nebylo nic z toho, co jsem považovala za samozřejmé. Místo toho záhon a levandule, o kterou se jim pečuje snáz.
Pokoj mlčí, zvyky se tiše přepisují
Mamka mě poprosila, ať se podívám do svého bývalého pokoje na dvě krabice se sešity, že by to ráda přetřídila před malováním. Vzala jsem to jako rychlou akci. Otevřela jsem první krabici a zdržela se u fotek a starých cédéček. Vytáhla jsem jedno album a po chvíli jsem stála u poličky a hledala CD přehrávač. Nenašla jsem nic, co by fungovalo. Sedla jsem si na postel a došlo mi, že nehledám konkrétní písničku, spíš pocit, který jsem tu mívala, když jsem tady bývala sama. Zavřela jsem víko a řekla: „Odvezu si to příští sobotu. A malování uděláme až potom.“ Shodly jsme se, že krabice zatím dáme do komory. Bylo to praktické a zároveň mi to dalo čas.
K obědu jsem navrhla, že něco uvařím. Mamka se na mě podívala unavenýma očima: „Nech to dneska být, objednáme si.“ Vzpomněla jsem si, jak by to dřív nepřicházelo v úvahu, a chvilku se mi to příčilo. Chtěla jsem její svíčkovou. Nakonec jsem vzala telefon a objednala polévku a těstoviny z místního bistra, které vozí i sem na okraj města. Nechtěla jsem, aby se přemáhala. U jídla táta mezi řečí oznámil, že prodal auto. „Už neřídím,“ řekl. „Doktor mi to kvůli očím nedoporučil.“ Zaskočilo mě to. Vybavily se mi scény z minulosti, ale teď bylo všechno jinak. Seděla jsem naproti nim a snažila se to přijmout bez toho, abych dělala scénu.
Před odjezdem jsem naskládala nádobí do myčky. V chodbě jsem si všimla nové misky na klíče místo háčků, které jsme měli od dětství. Napadlo mě říct něco o tom, že mi chybí staré věci, ale vyšlo ze mě jen: „Příští sobotu přijedu s kufrem, naložím ty krabice a zajedeme koupit nové rádio. Nějaké s velkými tlačítky.“ Oba to vzali s úlevou. Táta mě vyprovodil ke vrátkům. Na vlak jsem šla pěšky, cestu znám. Po cestě mi došlo, že na tom, co se nevrátí, nemusím lpět. A že můžu být užitečná právě tak, jak to je teď.
