Článek
Večer sedím u stolu v kuchyni a projíždím nové zprávy. Jsem na seznamce teprve týden a pořád se rozkoukávám. Po rozchodu jsem opatrná, nechci nic tlačit. Ozve se mi muž, co píše celými větami a ptá se věcně, bez nátlaku. Žádné mrtvé smajlíky, žádné „jak je, kočko“. V hlavě si říkám, že to může být normální člověk, a zároveň si držím odstup. Odpovím mu stručně a dál to nerozvádím. Nepotřebuji to hrotit. Zavřu aplikaci s tím, že když bude chtít, napíše zase zítra. Mám z toho lehkou zvědavost, ale nekladu si žádná očekávání.
Lehké psaní, první návrhy a moje brzdy
Druhý den po práci si zase píšeme. Prohodíme pár běžných věcí o kávě, práci a víkendu. Nebaví mě hned řešit životní hodnoty, tak mi to vyhovuje. Navrhne, že bychom se mohli potkat na kafe. Zkusím to posunout a navrhnu krátký hovor předem, abychom si ověřili, že si aspoň trochu sedneme. On na to, že má v práci frmol, ale že se večer ozve. Večer přijde zpráva, že to nestíhá a že hovor necháme na jindy. Vnímám to jako malou výmluvu, ale nepůsobí to na mě agresivně. Odpovím, že je to v pohodě, a nechám tomu šanci. Sama sobě připomínám, že už nejsem povinná nikam spěchat.
Večer pokračujeme v lehkém psaní. Občas pochválí fotku, drží se slušnosti. Nepřehání to, neptá se na intimnosti, nekopíruje otázky z manuálu. V tom se cítím dobře a opatrnost mi trochu poleví. Navrhnu nedělní dopoledne na kafe, ať to není večer ani žádná velká akce. Napíše, že se mu to hodí. Domluvíme se, že si předtím krátce zavoláme, jen tak na pět minut. Zatím si čísla nevyměňujeme; píše, že mi ho pošle, až bude mít klid a nebude mezi poradami. Přijde mi to v pořádku. V hlavě si odškrtnu, že tempo je rozumné a že to zatím nevybočuje.
Domluvené kafe, pak šok z notifikace
Třetí den v poledne mi vyskočí notifikace a v náhledu vidím, že je to od něj. Kliknu na zprávu automaticky a zůstanu zkoprnělá. Nevyžádaná intimní fotka a k tomu vulgární návrh, prý nechce ztrácet čas a je „upřímný“. Dvakrát kontroluju, jestli je to opravdu jeho účet, jestli jsem si něco nepřehodila. Bohužel je. Okamžitě cítím stud a vztek, je mi fyzicky špatně. Začne mi brnět tělo a mám pocit narušení soukromí. Nejvíc mě zaskočí ten kontrast. Ještě včera se tvářil jako gentleman, a najednou tohle. V hlavě se mi rozjede smyčka: co jsem přehlédla, kde jsem byla příliš benevolentní.
Nadechnu se a místo hádky napíšu krátce: „Tohle je za mojí hranicí, dál nepokračuju.“ Pošlu to a hned se mi trochu uleví už jen tím, že to napíšu, i když jen do obrazovky. V aplikaci ho rovnou nahlásím a pak hned blokuju. Nechci trávit čas vysvětlováním respektu, nechci se doprošovat. Udělám rychlý screenshot kvůli nahlášení a pro případ, že bych to potřebovala ukázat kamarádce, a po odeslání ho smažu. Ticho v telefonu je najednou příjemné, i když se mi míchá úleva se zklamáním ze zbytečně promarněného času. Pár minut sedím a nechám to odeznít. Pak si uvařím čaj a vrátím se k práci.
Krátká odpověď, blok a návrat ke klidu
Cestou domů to probírám s kamarádkou v chatu. Napíšu jí stručně, co mi přišlo, a pošlu jí i to, co jsem mu odpověděla. Odepíše mi, že to bylo správně a že nejsem přecitlivělá. Pomůže mi to přestat se ptát, jestli jsem to nepřekazila já. Rozhodnu se, že příště budu na krátkém hovoru před domluvou trvat a bez něj termín nedám. Do profilu doplním, že žádný intimní obsah nechci a že hledám normální setkání naživo. Nechci to nijak zamlžovat, chci být jasná. Večer mám pocit, že mám nad situací zase kontrolu. Neznamená to, že se přestanu těšit na nové lidi, jen už nechci ustupovat z hranic, které jsem si nastavila kvůli sobě.
