Článek
V pátek podvečer jsem v našem dvoupokojovém bytě chystala malé narozeniny. Jen pro mámu, tátu, bráchu a tetu. Židlí mám málo a po poslední větší rodinné akci jsem měla jasno, že tentokrát chci klid. Připravila jsem chlebíčky, nalila vodu do karafy, skleničky na víno jsem připravila tak, aby byly po ruce. Sama sobě jsem slíbila, že se budu držet bezpečných témat, aby nikdo nemusel vysvětlovat věci, na které není nálada. Byla jsem příjemně nervózní a těšila se na obyčejný večer, kdy se jen jí, povídá a jde domů.
Staré fotky a nenápadná věta všechno změní
Teta dorazila první. V jedné ruce měla misku salátu, v druhé obálku s fotkami, které prý našla u sebe ve skříni. Hned po ní přišli rodiče a nakonec brácha. Posadili jsme se kolem stolu, přiťukli si a první minuty šly samy: práce, doprava, jak venku mrzne a že je letos zima poctivá. Táta záměrně udržoval lehká témata, poznám to; ví, jak se dokážeme chytit kvůli hloupostem. Snažila jsem se hlídat, aby se nikdo necítil odstrčený. Ptala jsem se každého, jak se má, a odlehčovala drobnostmi z práce, kde zrovna řešíme stěhování kanceláře.
Po druhé sklence vína teta sáhla po obálce a vysypala na stůl fotky. Vybrala jednu a položila ji doprostřed. Na fotce jsme byli všichni před chalupou, v gumákách, jak máváme. Teta si skoro pro sebe povzdechla: „Škoda, že už se tam moc nepodívám, když už to není naše.“ Zarazilo mě to. Zeptala jsem se, co tím myslí. Táta mávl rukou a řekl, že je to na delší povídání, ať to necháme na jindy. Brácha se díval do talíře a míchal vidličkou salát, jako by se ho to netýkalo.
Dárek na papíře, rozdělená rodina u stolu
Nedalo mi to, chtěla jsem jasnou odpověď. Táta po chvíli řekl, že babička loni na podzim chalupu darovací smlouvou přepsala na bráchu a že už je to zapsané v katastru. Prý aby se to nerozkouskovalo a někdo se o chalupu konečně postaral. Dodal, že mi to neřekl, aby přes svátky nebyly zbytečné hádky, a že brácha tam jezdí nejvíc. Teta se naštvala, že se to řešilo bez ní, a nahlas připomněla, že babičce poslední rok zlobí paměť. V tu chvíli bylo jasné, že je po klidu.
Máma ztichla, odsunula židli a odešla do kuchyně. Zrudla jsem. Řekla jsem tátovi, že mě mrzí, že to tajil. Bráchovi jsem řekla, že mě mrzí, že o tom mluvíme až teď, když je hotovo. Brácha začal vysvětlovat, že nechal vyměnit zámek kvůli zlodějům, protože prý v zimě vykradli dvě chalupy vedle, a že nám klidně dá klíč. Teta na něj zvýšila hlas, že nejde o klíč, ale o to, jak se to udělalo. Začali jsme mluvit jeden přes druhého a já jsem cítila, že je po oslavě. Věděla jsem, že to už nezachráním ani humorem, ani dortem v lednici.
Hosté se sbalili rychleji, než jsem stihla nakrájet dort. Obuli se, zapnuli kabáty a ve dveřích mlčeli. Odešli bez obvyklého „ahoj“. Zůstala jsem v kuchyni, sklízela prázdné talíře a přemýšlela, jak jedno tajemství dokázalo rozbít večer i atmosféru mezi námi. Druhý den v rodinné skupině padlo pár strohých zpráv o tom, že se to vyřeší později. Od té doby je to s částí rodiny napjaté: někdy se mineme beze slova, jindy padne jen krátké „ahoj“. Na tyhle narozeniny si teď vzpomenu hlavně tím, že po nich jsme spolu začali mluvit méně.
