Článek
Nastupovala jsem do letadla v takovém polospánku. Noc předtím jsem skoro nespala, balila jsem se na poslední chvíli a k tomu mě čekala prezentace, ze které jsem byla nervózní. Jakmile jsem si našla svoje místo u uličky, jediné, na co jsem myslela, bylo, že si na ty dvě hodiny prostě sednu, nasadím sluchátka a vypnu. Létání mi nikdy nebylo úplně příjemné, takže mi to místo u uličky připadalo jako malá výhra. Když jsem se usazovala, všimla jsem si páru s asi ročním dítětem přímo za mnou. Rodiče vypadali normálně, dítě bylo chvíli tiché, chvíli žmoulalo plyšáka. Říkala jsem si, že to nějak dopadne, že třeba usne hned po startu. Spíš to bylo přání než přesvědčení, ale neměla jsem sílu to víc řešit.
Pláč, který nešlo přeslechnout
Jakmile letadlo najelo na dráhu a začalo stoupat, ozval se za mnou první pláč. Ne takové to krátké zakňourání, ale ten pronikavý, nepřerušovaný křik, který se nedá přeslechnout. Nejdřív jsem to brala jako normální – tlak v uších, změna prostředí, malé dítě. Nasadila jsem si sluchátka, pustila si podcast a snažila se soustředit na hlas moderátora. Jenže přes všechno to pláč pořád prorážel. Po nějakých dvaceti minutách jsem měla pocit, že to trvá hodinu, hlava mě začínala bolet a s každou menší turbulencí mi bušilo srdce víc. Občas jsem koutkem oka zahlédla, jak se rodiče s dítětem kolíbají, ale z mého úhlu to spíš vypadalo, že sedí a čekají, až to přejde. V tu chvíli jsem si to vykládala tak, že vlastně moc nezasahují, i když to asi nebylo úplně spravedlivé hodnocení.
Když přišly první větší turbulence, dítě se rozjelo ještě víc. Ten pláč byl hlasitější, přerušovaný jen krátkým popotahováním, a mně už nervy tekly dolů. Zkusila jsem si dát do uší špunty a přes ně sluchátka, ale rozdíl byl minimální. Seděla jsem v sedačce napjatá, cítila jsem, jak mám ztuhlá ramena a sevřený žaludek, a přistihla jsem se, že se víc soustředím na každé další zaječení za hlavou než na svůj strach z letu. Když jsem se nenápadně rozhlédla kolem, všimla jsem si, že si pár lidí vyměňuje otrávené pohledy, někdo protočil oči, někdo si demonstrativně zvýšil hlas v hovoru. Vnitřně mě to utvrdilo v tom, že „to není jen můj problém“. Začala jsem si v hlavě opakovat, jak mi to připadá neohleduplné, že s tím nic nedělají, že přece nemůžou nechat dítě křičet celou cestu. Tím vnitřním monologem jsem se do vlastního vzteku ještě víc tlačila.
Moment, kdy rupnou nervy
V jednu chvíli dítě přímo za mými zády zaječelo tak nahlas, až jsem sebou trhla. A tam mi prostě ruply nervy. Otočila jsem se na rodiče a bez velkého přemýšlení ze mě vypadlo: „Můžete s tím, prosím vás, něco dělat? Takhle se tady fakt nedá být.“ Ve chvíli, kdy ta věta zazněla nahlas, mi došlo, jak útočně zní, ale už nešlo nic vrátit. Matka se na mě podívala podrážděně, oči i hlas se jí trochu třásly, když odsekla, že „snad vidím, že se snaží“. Otec se na mě díval tvrději a přidal poznámku, ať jsem tolerantní. Najednou jsem se cítila napůl napadená, napůl zahanbená, ale místo aby mě to uklidnilo, měla jsem potřebu si obhájit svoje.
Během pár vteřin z toho byla malá slovní přestřelka. Já jsem opakovala, že chápu, že je to dítě, ale že by třeba mohli zkusit jít do uličky nebo dozadu, aby tady pořád neřvalo za hlavou všem kolem. Oni mi vysvětlovali, že to zkusili a nic nepomáhá, že je to pro ně taky stres. Všechno se říkalo rychle, zvýšenými hlasy, bez času si to rozmyslet. Do toho se ozval nějaký pán o dvě řady dál s hlasitým povzdechem, že děti do letadel nepatří. Tím se atmosféra ještě víc přiostřila, cítila jsem na sobě pohledy z několika stran, jako bych byla součástí malé scény pro ostatní. Po chvíli k nám přišla letuška, klidným hlasem nás upozornila, ať se uklidníme, a nabídla, že když se uvolní místo, zkusí mě přesadit. Let byl ale skoro plný, takže nakonec zůstalo jen u toho příslibu a trochu nuceného ticha.
Trapný dojezd a tíha vlastní reakce
Zbytek letu probíhal v takovém napjatém klidu. Dítě už neřvalo v kuse, spíš občas popotáhlo, zakňouralo, pak se zase na chvíli utišilo. Já jsem seděla rovně, koukala před sebe na obrazovku předchozího sedadla a dělala, že nic. V hlavě jsem si ale pořád dokola přehrávala ten moment, kdy jsem se otočila, i ten tón, kterým jsem to řekla. Postupně se místo vzteku začal ozývat spíš trapný pocit. Víc jsem si všímala detailů, které mi předtím unikaly. Matka měla dítě přitisknuté k sobě, pod očima výrazné kruhy, ve vlasech zastrčenou dětskou plenku, kterou používala místo kapesníku. Otec vypadal taky úplně vyčerpaně, ne jako někdo, koho pláč nechává klidným. Došlo mi, že jsem sama nevyspalá, nervózní z práce a letu, a že jsem si možná část té frustrace vybila na prvních lidech, kteří ji nějak spustili.
Když jsme přistáli a všichni se postavili do uličky, stála jsem kousek před nimi. Slyšela jsem, jak matka tiše šeptá dítěti: „Už to bude dobrý, brzy budeme doma.“ V tom obyčejném tónu bylo tolik únavy, že mi najednou moje výtka připadala ještě tvrdší. Když jsem se ohlédla, viděla jsem její zarudlé oči a to dítě, které nevypadalo rozmazleně, ale prostě unaveně a přestimulovaně. Chvíli jsem váhala, jestli se jí mám normálně omluvit. V hlavě jsem si několikrát zkusila různé věty, ale nějak jsem se lekla vlastní konfrontační odvahy z před chvíle. Nakonec jsem jen nesměle prohodila: „Snad už budete mít dneska klidnější den.“ Ona krátce kývla, nic neřekla. Cestou z letiště jsem si uvědomila, že z celého letu mě nejvíc tíží ne to dítě a jeho pláč, ale moje vlastní zkratová reakce, která mi ukázala, jak snadno dokážu přelít vlastní stres na někoho jiného.
