Článek
Klasické všední ráno, kdy jsem byl zase o deset minut později, než bych měl být. V hlavě jsem si skládal, co musím stihnout v práci, a jediná příjemná představa byla, že se aspoň na cestě autem trochu srovnám. Už z dálky jsem ale viděl, že je na boku auta něco jinak. Když jsem došel blíž, bylo to jasné – dlouhý škrábanec přes oboje dveře na straně u řidiče. Chvíli jsem tam jen stál, díval se na to a cítil směs vzteku a bezmoci. Vím, jak to na sídlišti vypadá, všichni se tu mačkají, couvají, parkují na centimetry, ale stejně mě to zaskočilo.
První šok a tajemný lístek za stěračem
První reflex byl začít se rozhlížet kolem sebe. Zda jsou někde kamery, jestli náhodou někdo nesedí v autě vedle, jestli mě někdo nepozoruje z oken. Hlavou mi blesklo, že bych mohl oběhnout barák a vyptávat se, ale zároveň jsem se podíval na hodinky a bylo mi jasné, že na to prostě nemám čas. A že by to nejspíš stejně k ničemu nebylo. V duchu jsem si zkoušel tipnout, kolik taková oprava může stát, a s každou další představou jsem byl víc otrávený. Mám teď i jiné výdaje a poslední, co potřebuji, je řešit lak. Automaticky jsem vytáhl mobil a škrábanec si nafotil, kdybych to nakonec řešil přes pojišťovnu. Už při tom focení jsem se smiřoval s tím, že mě čeká obíhání, formuláře a možná pár dní bez auta v servisu.
Když jsem sahal na kliku, všiml jsem si za stěračem přicvaknutého složeného papírku. Nejdřív jsem si myslel, že je to zase nějaký reklamní leták, na které jsem zvyklý, ale v kombinaci s tou čerstvou odřeninou mě to zarazilo. Vytáhl jsem ho, rozložil a viděl ručně psané písmo, trochu roztřesené. Zarazilo mě, že u takové škody mám osobní vzkaz. Místo abych hned nastartoval, sedl jsem si do auta, zavřel dveře a začal číst ještě dřív, než jsem vůbec vložil klíče do zapalování.
Z neznámého viníka se stává člověk
Psala tam paní, že při couvání do mě ťukla, lekla se a odřela mi dveře, ale že nemohla jen tak odjet. Že by jí to nedalo. Dopsala, že má malého syna, kterého vezla v horečkách na pohotovost, že sama auto splácí a bojí se, aby ji případná oprava úplně nezruinovala. Zanechala na sebe telefon, omluvila se a napsala, že pochopí, když to nahlásím na pojišťovnu, ale že ji to opravdu mrzí. Jak jsem to četl, cítil jsem, jak místo původního vzteku nastupuje spíš otupělost, do které se míchá soucit a zvláštní vnitřní rozpaky. Nebyl to už „někdo, kdo mi zničil auto“, ale konkrétní člověk se svým příběhem.
Chvíli jsem jen seděl, držel ten papírek v ruce a přemýšlel, co bych dělal já na jejím místě. Jestli bych měl odvahu tam ten vzkaz nechat. V hlavě jsem si zároveň procházel vlastní historii za volantem a vybavoval si všechny drobné karamboly, kdy se mi sice nic podobného nestalo, ale klidně mohlo. Uvědomil jsem si, že mě ta omluva vlastně zasáhla víc než samotný škrábanec. Nakonec jsem vytáhl telefon a vytočil číslo, které tam napsala. Chtěl jsem aspoň slyšet, jak bude reagovat. Na druhé straně se ozval nervózní ženský hlas, hned se začala omlouvat a bylo slyšet, že spíš čeká vynadání nebo chladnou úřední domluvu než normální rozhovor.
Telefonát, který změnil průběh dne
Popisoval jsem jí, jak auto vypadá, a ptal se na detaily – kde stála, odkud couvala, jestli si všimla, jak bylo auto zaparkované. Chtěl jsem si ověřit, že si nevymýšlí jen dojemný příběh, aby to celé zamluvila. Po pár minutách hovoru jsem ale měl pocit, že to sedí. Zmiňovala drobnosti z parkoviště, které bych si vymyslet nedokázal, a v hlase byla znát úleva, že jsem se ozval a že s ní mluvím normálně. Domluvili jsme se, že odpoledne zajedu do servisu, nechám si to nacenit a pak se uvidí. Zároveň jsem jí řekl, že nechci, aby ji to finančně úplně položilo, a že ideálně bychom to vyřešili co nejjednodušeji, i kvůli jejímu pojištění. V tu chvíli jsem se sám slyšel a došlo mi, že mi víc než dokonalý lak záleží na tom, abych z toho nevyšel jako někdo, kdo jde jen po svém bez ohledu na druhé.
Odpoledne jsem zajel do servisu, ukázal jim dveře a čekal na výsledek. Částka nebyla příjemná, ale vzhledem ke stáří auta ani úplně nesmyslná. Po cestě domů jsem jí zavolal zpátky. Řekl jsem jí, kolik by oprava stála, a navrhl, že když mi přispěje symbolicky menší částkou, zbytek doplatím sám a nebudeme to vůbec řešit přes pojišťovnu. V telefonu bylo slyšet, jak se jí ulevilo, skoro se jí zlomil hlas. Několikrát mi poděkovala, pořád opakovala, že to nečekala. V duchu jsem si říkal, že tohle je přesně ten typ dne, kdy člověk něco pochopí.
Co mi jeden škrábanec vlastně dal
Večer jsem seděl v obýváku, koukal na ten malý papírek položený na stole a docházelo mi, že mi tahle situace ukázala o lidech a o mně samotném víc, než kdyby se to vůbec nestalo.
