Článek
Po páté hodině odpolední jsem se cestou domů zastavila pro pečivo a jogurty. Parkoviště bylo plné a já jsem chytla poslední volné místo mezi dodávkou a malým hatchbackem. Vešla jsem se do čar, ale na spolujezdcově straně to ke stojícímu autu bylo hodně natěsno. Chvíli jsem zvažovala, jestli to nepřeparkovat, jenže kolem kroužily další auta a já nechtěla zase objíždět blok. Zabouchla jsem dveře, podívala se, jestli se odsud bude dát vyjet, a spěchala dovnitř pro pár věcí.
Vzkaz za stěračem a mizící úleva
Asi za deset minut jsem byla zpátky. Všimla jsem si škrábance na pravém rohu zadního nárazníku směrem do uličky, který tam předtím nebyl. Pod stěračem byl přicvaknutý papírek. Na chvíli se mi ulevilo, protože jsem si myslela, že dotyčný nechal kontakt a bude to jednoduché. Rozložila jsem lístek a stálo tam: „Příště neparkuj jak lempl, blbě se vyjíždí. Je to jen ťuk, neřeš.“ Bez jména, bez čísla, nic. Úleva zmizela a zůstala směs studu a vzteku. V první chvíli jsem si položila otázku, jestli jsem opravdu nestála blbě, nebo jestli si někdo jen ulevil tímhle způsobem.
Couvla jsem o krok a zkontrolovala, jak jsem stála. Čáry jsem nepřejela, žádný roh auta nepřesahoval, jen to bylo těsné k sousedovi. Nic, co by někomu dávalo právo do mě ťuknout a ještě mi napsat, ať to neřeším. Nafotila jsem škrábanec, lístek i postavení aut kolem. Když už nic, ať mám aspoň nějaký záznam. Připadala jsem si směšně, jak tam obcházím auto s telefonem v ruce, ale uklidňovalo mě to. V hlavě mi běželo, že jestli je tu kamera, dalo by se dohledat, kdo to byl. A jestli měl ten lístek sloužit jen jako alibi, ať se to neobrátí proti mně.
Má volat policii kvůli malému ťuku?
Zašla jsem k informacím a zeptala se, jestli je venku kamera a jestli by šlo zjistit, kdo do mě ťukl. Slečna za pultem byla milá, ale řekla, že záznamy může vydat jen policii a že by musela přijet hlídka. Upozornila mě, že záznamy se přepisují asi po 48 hodinách. Poděkovala jsem a stála tam chvíli v tichu, kdy jsem zvažovala, co je vlastně správně. Zavolat? Čekat hodinu, než přijedou? Kvůli malé škodě? Nemám havarijní, pokud by řidič nepřiznal vinu, stejně bych si to zaplatila sama. Představila jsem si, jak tam stojím a vysvětluju, zatímco se mi roztékají jogurty v tašce. Rozhodla jsem se policii nevolat. Zapsala jsem si aspoň čas a popis situace do telefonu, kdyby se něco řešilo později.
U auta jsem ještě projela nehtem po laku. Okraj byl hrubý, ale zdálo se mi, že to půjde rozleštit. Zavolala jsem partnerovi, spíš abych si postěžovala. Řekl mi: „Hele, nefňukej. Zkus to rozleštit, nebo kup tužku, a nech to být. Nenech si tím zkazit den.“ Nechtěla jsem slyšet, že fňukám, ale vlastně měl pravdu. Lístek jsem složila a dala do peněženky. Možná kvůli sobě, abych příště přemýšlela, jestli radši nepřeparkovat. A možná jako připomínku, že i když jde o drobnost, pořád to ve mně něco dělá. Na parkovišti jsem se párkrát zhluboka nadechla, abych neodjížděla rozčílená.
Cestou domů klid, večer jasné poučení
Cestou domů jsem jela pomaleji než obvykle a pořád jsem si v hlavě četla ta slova. „Je to jen ťuk, neřeš.“ Jako by si někdo udělal pořádek na můj úkor a ještě mi diktoval, jak mám reagovat. Přemýšlela jsem, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Ano, mohla jsem si zajet víc, mohla jsem přeparkovat. Ale pořád to pro mě nebyl důvod narazit do cizího auta a nechat pasivně agresivní vzkaz. Když jsem zastavila před domem, už jsem byla unavená a spíš rezignovaná. Jogurty přežily, pečivo taky, jen nálada byla pryč.
Večer jsem vytáhla lešticí pastu na lak, mikrovláknovou utěrku a zkusila škrábanec rozleštit. Po pár minutách skoro zmizel. Zůstala jen jemná stopa, které si všimnu asi jen já. Paradoxně byla škoda drobná a vyřešilo se to během chvíle. Víc než ten škrábanec mě štval ten vzkaz. Tón, kterým mi někdo cizí říkal, abych to neřešila, a přitom už rozhodl, že se nic řešit nebude. Lístek mám pořád v peněžence. Ne jako památku, spíš jako vlastní poznámku: příště radši ztratím minutu navíc a najdu si širší místo. A když do mě někdo ťukne, nenechám se hned ukecat tím, že je to „jen ťuk“. Protože i drobnosti se nasčítají. A já už nechci být ta, co to pokaždé přejde.
