Článek
Když jsem odcházel z předchozí firmy, byl jsem hlavně unavený z toho, co se tam řešilo. Měl jsem pocit, že víc než výsledek práce zajímá, jestli mám sako, jestli je v pátek „casual“ a jestli náhodou nepřeháním tenisky. Když jsem pak doma seděl nad životopisem, došlo mi, že jestli mám zase někde začít, nechci opakovat to samé. V šatníku jsem měl dvoje slušné kalhoty, které jsem si kupoval s odporem, a vedle nich svoje oblíbené černé tepláky. Čisté, jednoduché, bez nápisů. V hlavě mi přeskočilo, že bych vlastně nejradši šel na pohovor v nich. A z toho vtipu se rychle stalo rozhodnutí: zkusím to. Kdo mě vyřadí kvůli teplákům, toho jsem asi ani nechtěl.
První teplákový test a studená sprcha reality
První pohovor byl v menší české firmě na okraji města. V tramvaji jsem si připadal jak blázen. Měl jsem sto chutí vystoupit, zajít do obchoďáku pro džíny a celou tuhle „revoltu“ si rozmluvit. Ale tepláky už jsem měl na sobě a věděl jsem, že když ucouvnu, budu mít na sobě sice kalhoty, ale v hlavě ten samý tlak jako dřív. Na recepci si mě recepční prohlédla od bot po mikinu, nic neřekla, ale ten pohled jsem cítil ještě cestou po chodbě. Personalistka se mě hned na úvod zeptala, jestli jsem věděl, že jde o „spíše formální prostředí“. Odpověděl jsem, že jo, ale že se cítím nejlíp takhle. Od té chvíle se to celé točilo kolem toho, jak zapadnu do kultury, jestli mi nevadí nosit košili a že když přijde klient, tak si „to oblečení musím umět ukočírovat“. O práci samotné jsme mluvili možná třetinu času.
Po tomhle pohovoru jsem potřeboval vypustit páru, tak jsem se sešel s kamarádem v kavárně. Vysypal jsem mu všechno, od recepce až po závěrečnou otázku na „moji představu reprezentace“. On se na mě chvíli díval a pak řekl něco ve smyslu: „Hele, tepláky na pohovoru jsou fakt extrém, ne? Nejsi sám proti sobě?“ Neurazil mě tím, spíš mě to trochu vrátilo na zem. Vysvětloval jsem mu, že pro mě nejde o to chodit všude v teplákách za každou cenu, ale chápat to jako test. Když se někdo kousne do toho, co mám na nohách, a úplně mu uteče, co říkám, asi by tam stejně pořád řešili blbosti. Domluvili jsme se, že tomu aspoň dám nějaký rámec. Žádné děravé tepláky a vybledlá mikina, ale tmavé, čisté, jednobarevná mikina, normální tenisky. Ať je vidět, že jsem to neodflákl, jen jsem zvolil jiný styl.
Když pohovor řeší práci, ne kalhoty
Druhý pohovor byl v IT firmě v centru. Už z inzerátu a jejich webu jsem čekal uvolněnější prostředí, ale stejně jsem byl nervózní. Když jsem vešel do open space, první, co jsem viděl, byli lidi v mikinách, jeden člověk měl kraťasy, někdo seděl v ponožkách. Najednou jsem si v těch svých černých teplácích připadal skoro moc uhlazeně. Náborář si všiml, jak si to tam očima mapuju, usmál se a poznamenal, že u nich si lidi nosí, v čem se jim dobře přemýšlí. Tím to celé odstartoval jinak. Pohovor byl věcný, šli rovnou na projekty, ptali se, co jsem dělal, jak jsem řešil konkrétní průšvihy a jak přemýšlím, když něco nejde podle plánu. Po deseti minutách jsem úplně přestal vnímat, co mám na sobě, a soustředil se jen na rozhovor.
Na konci jsem se rozhodl, že to dohraju na rovinu, a zeptal jsem se jich na dress code a reprezentaci firmy. Nebyl v tom výsměch, spíš upřímný zájem, protože jsem nechtěl po nástupu zjistit, že přijde obrat o sto osmdesát stupňů. Vedoucí týmu mi v klidu řekl, že když jdou k zákazníkovi, je dobré nevypadat jako po víkendu na gauči, takže košile a normální kalhoty se hodí. Ale že v kanceláři je jim vážně jedno, jestli má někdo džíny, tepláky nebo šaty. Důležité je, aby práce byla hotová, lidi spolu vycházeli a nesmrdělo to. Cestou domů jsem přemýšlel, jestli jsem to celé s teplákama někde nepřestřelil, jestli jsem si zbytečně nekomplikoval hledání práce. Zároveň jsem ale cítil, že se mi v téhle verzi sebe dýchá líp.
Jak dopadl experiment, který neměl být jen truc
Za pár dní se ozvali, že mě chtějí do druhého kola. Druhé kolo už bylo víc o konkrétních věcech, prošli jsme si zadání, bavili jsme se o tom, jak bych přemýšlel nad jejich projekty. Oblečení nepadlo ani jednou. Po pár dnech přišla nabídka. Když jsem ji četl, měl jsem radost z podmínek, ale stejně silný pocit jsem měl z toho, že jsem u toho nemusel hrát jinou roli. Bral jsem to jako potvrzení, že opravdu existují místa, kde víc zajímá hlava než oblek.
První den v nové práci jsem si pro jistotu vzal džíny a tričko. V batohu jsem ale měl svoje „pohovorové“ tepláky, jen tak pro pocit. Po obědě jsem si všiml, že polovina kanceláře vypadá, jako by se stavili cestou z parku, nikdo neřešil límečky ani puky. Šel jsem na záchod, převlékl se do tepláků a vrátil se ke stolu. Nikdo si toho dramaticky nevšiml, jen kolega vedle mě prohodil, že takové kalhoty má na přemýšlení taky. V tu chvíli mi došlo, že ten můj „teplákový experiment“ nakonec nebyl jen truc. Pomohl mi najít místo, kde nemusím přepínat mezi „pracovním“ a „normálním“ já hned u dveří, a to mi za pár nervózních cest na pohovor stálo.
