Článek
Na poštu jsem vyrazila v polední pauze. Balík byl připravený, jen jsem ho potřebovala poslat ještě ten den, aby neležel do pondělka. Fronta se sunula po centimetrech a já si v hlavě počítala minuty do konce pauzy. Podívala jsem se na telefon, kolik mám času, a zase ho strčila do kapsy. Za mnou postával starší pán s holí a v ruce držel jen složenku. Vypadal, že to bude mít hotové na dvě věty. Napadlo mě, že když ho pustím, nezdrží mě to a aspoň někdo bude mít dřív po starostech.
Kdo opravdu spěchá? Pán ukázal na maminku
Udělala jsem krok stranou a řekla mu: „Pojďte klidně přede mě.“ Usmál se a posunul se o místo dopředu. Čekala jsem obyčejné „děkuju“ a že to tím skončí. Jenže po dvou krocích se zastavil, otočil se do fronty a řekl klidně: „Děkuju, slečno, ale pusťte radši paní s malým, já nikam nespěchám.“ Zarazilo mě to. Automaticky jsem chtěla pomoct a nenapadlo mě rozhlédnout se dál. Teprve tehdy jsem si všimla kočárku a neklidného chlapečka o pár míst za námi. Maminka se ho snažila zabavit, ale už natahoval a bylo vidět, že to nevydrží.
Obrátila jsem se na maminku: „Nechcete jít před nás?“ Pán přikývl a ustoupil ke zdi. Dohodli jsme se beze slov, že ji pustíme oba. Maminka okamžitě poděkovala a projela dopředu s kočárkem před sebou. Ostatní ve frontě se automaticky přitiskli víc ke zdi, aby měla místo. Bylo to najednou klidnější. Úřednice ji odbavila rychle, pár podpisů, jedna otázka, pípnutí terminálu. Malý se na chvilku uklidnil, pak zase pofňukával, ale bylo vidět, jak se jí ulevilo, že to jde. Mně samotné se ulevilo, i když jsem se pořád bála, že to nestihnu. Dávalo to smysl.
Malá lekce, která změnila moje pravidlo
Ustoupili jsme s pánem k té zdi a stáli chvilku vedle sebe. Naklonila jsem se k němu a potichu řekla: „Děkuju za připomínku.“ Odpověděl: „Já mám času dost, těmhle to hoří,“ a nebyla v tom žádná hořkost ani poučování. Jen věcná poznámka. Došlo mi, že jsem jednala podle jednoduché škatulky „starší = přednost“. Vyrůstala jsem s tím, že starším se pouští místo a dává přednost, a tak mi to naskočilo automaticky. Jenže v tu chvíli to víc potřeboval někdo jiný. Bylo mi líto, že jsem si toho nevšimla sama. Nebyla to velká chyba, jen malé přehlédnutí, které dělám, když se soustředím na svůj plán a na čas.
Na mě pak přišla řada. Balík jsem poslala, vzala jsem i známky, a když jsem vyšla od přepážky, zbývalo ještě pár minut do konce pauzy. Když jsem odcházela, pán na mě krátce kývl a řekl: „Hezký den.“ Popřála jsem mu taky a zamířila zpátky do práce. Cestou jsem na tu situaci myslela. Nebylo to nic velkého, nikdo mi nic nevyčítal a nic se nezvrtlo, ale zapamatovala jsem si to. Připomínka, že stojí za to se víc rozhlédnout, než udělám rychlé rozhodnutí. Od té doby si v podobných frontách víc všímám, co se kolem děje. Když je někdo s dítětem, s berlemi po úrazu nebo třeba jen s jedním papírem a dívá se na hodinky, zkusím to vyhodnotit podle situace, ne podle navyklého pravidla. Ne pokaždé se to povede, ale mám to na paměti. A pokaždé si vzpomenu na toho pána a jeho klidnou větu, která mi to ujasnila.
