Článek
Z práce jsem šel rovnou na poštu, měl jsem v batohu balík pro kamarádku, který jsem sliboval poslat už asi týden. Byl podvečer, venku tma, já po celém dni docela vyřízený, ale říkal jsem si, že to prostě odškrtnu a budu mít klid. Před poštou klasika – fronta až ke dveřím. Vytáhl jsem z batohu vytištěný formulář z internetu. Něco jsem do něj vyplnil doma, ale úplně jistý jsem si nebyl, jestli mám správně vyplněné všechny kolonky. V hlavě mi běželo jenom: hlavně tam nic nepoplést, ať to jde rychle.
Fronta, křik od přepážky a nedopsané PSČ
Zařadil jsem se do fronty a pomalu jsme se sunuli dovnitř. Lidi kolem mě si vzdychali, koukali na hodinky, někdo si nahlas stěžoval, že se sem pokaždé vrací do stejné situace. Občas jsem zaslechl hlas paní u jedné přepážky, jak na někoho zvýšeným hlasem poznamená, že má špatný formulář nebo že něco vyplnil špatně. Pokaždé to bylo dost ostré. Začalo mě to znervózňovat. Když jsem se dostal ke stolečku s formuláři, ještě jednou jsem si zkontroloval adresu a začal dopisovat PSČ. Propiska, kterou jsem měl u sebe, skoro nepsala, škrábala po papíru, takže jsem to nechal napůl nedopsané. A jednu kolonku jsem radši nechal úplně prázdnou, protože jsem si nebyl jistý, co tam patří. Říkal jsem si, že se prostě zeptám přímo u okénka.
Když na mě konečně přišla řada, měl jsem v hlavě hlavně to nedopsané PSČ a prázdnou kolonku. Přišel jsem k jejímu okénku, automaticky jsem sáhl po propisce, která tam ležela, a rychle dopsal chybějící čísla. Chtěl jsem jí podat balík spolu s podacím lístkem už v „hotové“ verzi, aby to šlo hladce. Podal jsem jí papíry, ona po nich sáhla, podívala se na ně, zabodla prst do prázdné kolonky a bez jakéhokoli pozdravu řekla něco ve stylu: „To snad nemyslíte vážně.“ V tu chvíli jsem si pořád ještě myslel, že mi prostě jen vysvětlí, co tam má být. Nadechl jsem se, že se omluvím a zeptám se.
Když se z obyčejné chyby stane ponížení
Místo toho na mě před celou frontou spustila. Začala mluvit o tom, jak jsou lidi neschopní, že neumí vyplnit ani jednoduchý formulář a že kvůli nám je tam do večera. Mluvila tak nahlas, že lidi za mnou přestali mluvit a najednou bylo v hale zvláštní ticho. Všichni prostě poslouchali, jak mi nadává. Zkusil jsem tiše říct, že jsem si nebyl jistý a že jsem si jen dopsal PSČ u pultu, protože moje propiska nepsala. To ji ale ještě víc rozčílilo. Chytila se toho, že jsem použil její propisku, a začala křičet, že u jejího okénka se nic nevyplňuje, že její propisky nejsou na půjčování a že právě takoví jako já zdržují frontu. Absurdní bylo, že v tu chvíli zdržovala hlavně ona svým výlevem.
Cítil jsem, jak rudnu a buší mi srdce. Měl jsem pocit, že se na mě dívají úplně všichni, a nejradši bych vzal ten balík a odešel. Připadal jsem si strašně trapně kvůli pitomému čtverečku na papíře. Zkusil jsem klidným hlasem říct, že jsem nikoho nechtěl zdržovat a že jinde na poště si lidi běžně dopisují formuláře u okénka, protože tam žádné propisky nejsou. Ona na to odsekla něco jako: „Když neumíte psát, tak zůstaňte doma.“ V tu chvíli už mi to přišlo úplně mimo. A naštěstí asi nejen mně. Ozval se pán z fronty za mnou, že tohle už je opravdu zbytečné a že přece kvůli jedné kolonce nemusí člověka takhle shazovat. Další paní za ním přitakala, že má pravdu. Bylo vidět, že ji to zbrzdilo.
Od běhu z pošty k malému prozření
Paní u přepážky něco nespokojeně zamumlala, otočila oči v sloup a nakonec mi s otráveným výrazem dovolila tu prázdnou kolonku doplnit přímo na pultě. Rychle mi nadiktovala, co tam mám napsat, bez jakéhokoli vysvětlení. Jen jsem to přepsal, podal jí papíry zpátky a čekal, až zadá balík do systému. Bylo mi pořád nepříjemně, ruce se mi lehce třásly. Podal jsem jí peníze, vzal si účtenku a skoro od okénka utekl, protože jsem měl pocit, že tam už nechci být ani o vteřinu déle.
Venku před poštou jsem se na chvíli zastavil. Byl jsem rozklepaný a v hlavě jsem si přehrával celý ten výstup. Jak jsem tam stál a připadal si úplně provinile jen proto, že jsem si nebyl jistý jednou kolonkou a použil propisku u okénka. Postupně mi ale došlo, že její vztek se ve skutečnosti vůbec netýkal mě. Že je pravděpodobně přetížená, otrávená z práce, možná to má takhle denně se spoustou lidí a prostě si to vybila na prvním, kdo jí přišel pod ruku. Neomlouvá to její chování, ale trochu mi to pomohlo to brát míň osobně. Řekl jsem si, že příště, když na mě někdo takhle vyjede kvůli hlouposti, aspoň zkusím klidně říct, že se mnou může mluvit normálně. A když to nepomůže, tak si nenechám namluvit, že kvůli nedopsanému číslu v rámečku mám menší hodnotu než vyplněný formulář.
