Článek
Je sobota odpoledne a stojíme s mámou na půdě u rodičů. V pondělí mají přijít řemeslníci opravovat střechu, takže je potřeba udělat místo a zbavit se věcí, které nikdo roky nepoužil. Máma mi podá fixu a krabice, každá má štítek, aby bylo jasné, co kam patří. Na mě připadne hromada s nápisem „kabelky a doplňky po babičce“, prý to pak společně odvezeme na charitu. Otevřu první víko, zvedne se prach a vidím kožené pásky. V jedné krabici vytáhnu pevnou, tmavě hnědou kabelku s ošoupaným zapínáním. Vypadá obyčejně, taková, jakou babička nosila ke kabátům. Jenže když ji vezmu do ruky, je těžší, než čekám. Nehodím ji hned na hromádku „darovat“, místo toho si ji položím na kolena. Říkám si, že ji aspoň otevřu a kouknu dovnitř.
Když obyčejná kabelka nečekaně zavoní minulostí
Kabelku otřu starým hadrem, který tu leží po ruce, a zkusím otevřít zapínání. Jde to ztuha a trochu se mi klepou prsty. V duchu si říkám, že než ji dáme někam dál, měla bych ji vyprázdnit, aby se cizí člověk nemusel přehrabovat v jejích kapsách. Otevřu ji a uvidím šátek, starou pudřenku a kapesníček, všechno složené přesně tak, jak to babička uměla. Když ty věci beru do ruky, zvedne se z kabelky známá, už slabá vůně. Ten parfém jsem dřív cítila na jejích kabátech v předsíni, když jsme vedle nich věšely svoje bundy. V tu chvíli se mi nechce držet tempo, které jsme si s mámou daly. Vím, že máme spěchat, ale zvědavost je silnější a říkám si: dobře, ještě chvíli, podívám se a pak to zase zavřu.
Na dně kabelky nahmatám zip malého vnitřního sáčku, o kterém jsem do té chvíle nevěděla. Je schovaný pod podšívkou tak dobře, že by se dal snadno přehlédnout. Napadne mě, že tam můžou být doklady nebo nějaké drobné, a nechci, aby takové věci skončily někde v kontejneru. Otevřu zip a ucítím, jak pod prsty klouže stará látka. Vytáhnu tenkou obálku, převázanou obyčejným provázkem. Na přední straně je tužkou připsáno „Schovej si to“. Chvíli na to koukám, protože ten rukopis poznávám. Připomíná dědův rukopis: rovné, trochu nakloněné litery. Sevře se mi v krku, je to nečekaně blízké. Sednu si na bednu, provázek opatrně povytáhnu a obálku otevřu tak, aby se nic neponičilo. Dávám si záležet, i když nikdo neříká, že musím.
Obálka schovává večer, který všechno vysvětlí
Uvnitř je černobílá fotografie menšího formátu, tramvajová jízdenka s orazítkovaným datem, vylisovaný květ karafiátu a lístek do kina s tužkou dopsaným „počkám u zastávky“. Je to složené tak, jako by to k sobě patřilo a mělo zůstat pohromadě. Napadne mě, že si babička schovala věci z jednoho večera, který pro ni něco znamenal. Snažím se to moc nerozebírat, jen ty věci držím a dávám je vedle sebe, aby se mi nepopletly. V tu chvíli zaslechnu kroky po schodech. Máma se vrací, před chvílí odnesla dolů jednu krabici. „Co máš?“ ptá se a jde ke mně. Podám jí obálku i obsah, beze slova. Chvíli na to kouká a přikývne. „To byl jejich první společný výlet do města,“ řekne tiše. „Občas o něm mluvila.“Nic víc. Stačí to. Vidím, že ji to taky zasáhlo, ale nepotřebujeme to rozebírat.
Držím znovu v ruce tu tmavě hnědou kabelku a dojde mi, že pro babičku to nebyla jen věc. Spíš místo, kde měla uložené věci, které si chtěla připomínat, až bude den zase obyčejný. Dává mi to smysl: proč ji měla pořád u sebe, proč při každém stěhování skončila v té krabici, která se otvírala jako poslední. Nejsou to poklady ani cennosti, ale ukazují, jak si své dny ukládala. Otočím se na mámu a řeknu nahlas to, co mi už chvíli běží hlavou: „Byla by škoda ji dát pryč.“Neříkám to jako výmluvu, abych nemusela třídit. Řeknu, že bychom si ji mohly nechat a schovat u rodičů do komody v obýváku. „Ať to tady je,“ dodám. Máma kývne. „Dobře,“ řekne. To slovo mě potěší, protože to znamená, že to vidí podobně.
Co si uchovat a co poslat dál
Věci z obálky vrátím zpátky tak, jak byly. Nejprve fotku, potom jízdenku, karafiát a lístek. Obálku převážu stejným provázkem a vrátím ji do vnitřního sáčku. Zip zavřu a kabelku znovu zapnu, tentokrát to jde o něco líp. Necháme to tak, jak to bylo. Víme o tom jen my dvě a necítím potřebu to hned komukoli ukazovat. Máma přinese čistou látku, do které kabelku zabalíme, a dáme ji stranou do krabice k věcem, které půjdou dolů zvlášť. Když ji pokládám, napadne mě, že až ji jednou znovu otevřeme, chci, aby ten pocit zůstal stejný. Ne velké odhalení, spíš klidná připomínka.
A pak se vrátím k hromádce, u které jsem se zdržela. Třídění se mi najednou nezdá tak otravné. Přestane mi vadit prach i to, že mě bolí záda z ohýbání. Místo krabice, která by jinak šla pryč bez otázek, jsme našly kousek rodinné historie, který nezabírá moc místa a přitom je pro nás důležitý. Přehazuju pásky, sponky a staré peněženky, dávám je do pytlů, jak jsme se domluvily. Občas se podívám na tu jednu krabici stranou a mám z ní radost. Vím, že v pondělí přijdou řemeslníci a pro nás to bude jen další den s provozními věcmi. Ale dnešek si kvůli té kabelce pamatuju jinak. A pustím se do další hromádky s menším odporem, než jsem čekala.
