Článek
Na Silvestra sedíme u kamarádů v kuchyni, ještě je cítit bramborový salát a z nudy padne řeč na předsevzetí. Každý něco říká: méně času na telefonu, kurz španělštiny, víc spánku. Já se po svátcích cítím těžkopádně a bez energie, takže nahlas řeknu, že od ledna budu běhat třikrát týdně ráno před prací. Nechci žádné rekordy, jen víc energie a pocit, že jsem v kontaktu sama se sebou. U stolu je i Zuzka, blízká kamarádka, zvedne obočí a usměje se, jako by mi věřila. Doma si to hned napíšu na lístek velkými písmeny a přilepím ho na lednici vedle seznamu nákupů. Do telefonu nastavím opakovaný budík na šestou na pracovní dny od prvního lednového týdne. Věřím, že když to řeknu nahlas a bude to všude vidět, u toho vydržím.
První běh vyjde, mráz a výmluvy přijdou
První pracovní ráno v lednu je tma a mrzne, je ticho. Budík zvoní a mně se chce zůstat v peřině a prostě ho ignorovat. Vzpomenu si na lístek na lednici i na to, že jsem to u stolu řekla nahlas, a zvednu se. Obléknu legíny, obuju boty, přes tričko vezmu mikinu a vyběhnu. Oběhnu sídliště dvakrát, kroky jsou těžké a dech krátký, pálí mě plíce a pusa je suchá. Uvědomím si, jak moc jsem z formy, ale vrátím se domů spokojená. Dám si rychlou sprchu, nasnídám se a v kalendáři si odškrtnu první políčko. Do poznámky napíšu „3,1 km – pomalu, ale šla jsem“. Zuzce pošlu fotku své zmrzlé tváře a krátkou zprávu, že to mám. Odepíše palec nahoru a „respekt“. Mně to udělá radost. Zbytek dne mám lehčí, i když mě bolí stehna.
Další pokus má být o dva dny později. Přes noc ale napadl sníh a chodníky jsou namrzlé a kluzké. Vyjdu z vchodu a na prvních schodech mi ujede noha, chytím se zábradlí a přepadne mě strach z pádu. Hned mi dojde, že to dneska nedává smysl. Vrátím se do bytu, řeknu si, že aspoň něco udělám, a rozložím karimatku. Pustím si časovač na deset minut, udělám dřepy, pár výpadů, pár kliků o gauč. Vydržím těch deset minut a pak mě to přestane bavit, plácnu sebou na koberec a koukám do stropu. Uklidním se, že běh jen přesouvám na zítřek, kdy snad odtaje. Zároveň mě napadne, že umím uhnout, když je to nepohodlné. Neříkám to nahlas, ale vím, že jsem si to povolila.
Práce, únava a zjištění, že je to na mně
V práci se to rozjede. Kolega onemocní a jeho agendu přiberu ke svému projektu. Najednou je schůzek dvakrát tolik, Teams a maily přibývají. Zůstanu v kanceláři do osmi večer, domů přijdu hladová, uvařím si rychlé těstoviny s kečupem a padnu do postele. Ráno budík vypnu bez přemýšlení, ani si neuvědomím, že jsem ho slyšela. Slíbím si, že to doženu v sobotu. Jenže je potřeba nakoupit, vyprat, převléct povlečení a zajet k mámě kvůli papírům, které mám už měsíc vyřídit. Vracím se pozdě odpoledne a už nemám ani chuť ani čas hledat chvíli na běh. Den uteče a já jsem bez pohybu i bez výčitek. V hlavě mi zní: dneska to nešlo. Lístek na lednici míjím pohledem, ale už mi nepomáhá.
V sobotu večer mi píše Zuzka, jestli v neděli ráno nedáme běh v parku. Chci. Napíšu jí, že to zkusím, a nastavím budík. Ráno otevřu okno: venku je mráz, na teploměru minus osm a na chodnících zbytky ledu. Váhám mezi tím, jestli něco dělat, nebo zůstat v teple a dospat týden. Sedím na kraji postele v mikině a zírám do telefonu. Otevřu zprávy a napíšu jí omluvu na poslední chvíli, že dneska ne, že počkáme na lepší počasí. Trochu se stydím, vím, že je to pohodlné a že jsem to mohla říct večer. Zuzka mi odpoví: „v pohodě, až bude líp“. Čtu si to dvakrát a dojde mi, že mě žádná vnější síla nedrží. Ona mi fandí, ale běhat za mě nebude. Je to jen na mně.
Ke konci ledna mě ten lístek na lednici už jen dráždí. Pokaždé, když si vařím čaj, ho mám na očích a připomíná mi, co se nepovedlo. Sundám ho a založím jako záložku do diáře, aby úplně nezmizel. Předsevzetí v téhle podobě vzdávám, i když jsem si ho přála udržet. Nechci se trestat, chci něco, co zvládnu dlouhodobě. Místo toho si řeknu, že budu vystupovat z tramvaje o zastávku dřív a zbytek dojdu domů pěšky. Mám to pět set metrů navíc, deset minut chůze. Nepotřebuju k tomu odvahu ani slušné počasí, prostě půjdu pěšky. Hned další den to zkusím a večer si všimnu, že se cítím klidněji. Není to žádný výkon, nikomu se tím nechlubím, ale dá se to dělat pořád. Říkám si, že třeba na jaře, až bude světlo, zkusím znovu běh. Teď chci den po dni dělat malé věci, které zvládnu každý den.
