Článek
Na Silvestra jsem si v ložnici zapínala šaty a z kuchyně slyšela, jak Marek šramotí ve skříňce a vybírá víno pro Lenku. Poslední měsíce jsme si toho moc neříkali. Domluvy o nákupu, kdo vyzvedne balík, jaké číslo účtu, aby odešla platba. Když už jsme u stolu seděli déle, byli jsme unavení a vyčerpaní. Předem jsme se shodli, že na oslavu půjdeme a nic řešit nebudeme. Ať to nekazíme. Potřebovala jsem klid. Na přelomu roku jsem se nechtěla hádat, jen v klidu projít večerem, i kdybych u toho měla spolknout pár vět, které bych normálně řekla.
Smích u přátel, co překryje praskliny
U Lenky bylo plno: známí, sousedi, jejich kamarádi. Chlebíčky, miska brambůrků, prskavky v hrnku s pískem a ta stolní hra, kterou vytahuje každý rok. Po pár kolech došlo na pantomimu. Marek si vytáhl kartičku a předváděl žábu, skákal po obýváku a dával si ruce k hlavě. Smála jsem se tak, že mi tekly slzy. Smála jsem se i proto, že je snazší se bavit než přemýšlet, co nám mezi sebou drhne. Koukla jsem na něj a viděla ho tak, jak jsem ho už dlouho neviděla. Všichni se bavili, tak jsem se přidala a nic neřešila.
Po půlnoci jsme stáli na balkoně a dívali se, jak sousedi pálí světlice. Bylo chladno a ve vzduchu byl štiplavý kouř z ohňostrojů. Marek se ke mně naklonil, políbil mě na tvář a řekl krátké „Šťastnej novej“. Spíš ze zvyku než z citu. Píchlo mě to, ale jen jsem kývla a odpověděla to samé. Nechtěla jsem měnit atmosféru večera. Pomohli jsme sklidit skleničky, Lenka nás objala a kolem jedné jsme vyrazili na noční tramvaj. Všechno probíhalo tak nějak automaticky.
V tramvaji cizí, doma už rozhodnutí
V tramvaji bylo plno a rušno, cítila jsem kouř, lak na vlasy a rozlitý sekt. Bavili jsme se o tom, jestli zítra uvaříme čočku a kdy pojedeme k jeho mámě. Samé drobnosti. Marek držel telefon a po chvíli si nasadil sluchátka, prý ho bolí hlava. Já jsem koukala z okna na světýlka v ulicích a vnímala ten podivný klid mezi námi. Uvědomila jsem si, jak cizí si vedle sebe připadáme. Seděli jsme vedle sebe a přesto každý jinde: on u telefonu, já ve svých myšlenkách. Nechtěla jsem to otvírat uprostřed noci a mezi cizími lidmi.
Domů jsme dorazili před druhou. Marek šel do koupelny, já do ložnice. Sundala jsem náušnice, sedla na postel a odličovala se. Když jsem si stírala řasenku, vybavila se mi ta jeho žába a došlo mi, že to bylo naposledy, kdy jsme se spolu opravdu zasmáli. Přes chodbu jsem řekla: „Zítra si potřebuju promluvit. Dneska už nechci noční hádku.“ Neprotestoval. Jen kývl a s tím, že ho pořád bolí hlava, si lehl v obýváku na gauč. Lehla jsem si do studené postele a bylo mi jasné, že jsem k tomu dospěla už před nějakou dobou.
Ráno bylo tiché a káva chutnala hořce. Sedli jsme si ke stolu. Nevyčítali jsme si nic konkrétního. Jen jsme si přiznali, že to nedává smysl. Že nechceme další rok jen přežívat vedle sebe a dorozumívat se přes rozpis nákupů. Domluvili jsme se na rozchodu. Marek hned mámě napsal, že dnes nepřijedeme. Sbalil si pár věcí a odjel ke kamarádovi. Když za ním zaklaply dveře, umyla jsem hrnky od kávy, uklidila skleničky od včerejška a došlo mi, že ten smích u Lenky byl naším rozloučením. Nebyl hlasitý ani výjimečný. Ale byl poslední.
