Článek
V podvečer stojím na nástupišti na I. P. Pavlova, dýchám si do rukavic a koukám do mobilu, jako by v něm bylo něco, co mě uklidní. Čekám na céčko domů a snažím se nemyslet na den, který se vlekl a končil drobnostmi, které mě štvaly. Pořád myslím na tu ztracenou stříbrnou náušnici, malou hvězdičku, o které jsem včera psala do místní facebookové skupiny Ztráty a nálezy. Mám pocit, že jsem ji naposledy zahlédla právě tady, ale možná si to jen domýšlím, aby mi to dávalo smysl. Jsem trochu podrážděná a automaticky si hlídám kabelku, popruh si přitahuju blíž k tělu, když kolem někdo proběhne. Metro hučí v tunelu a já jedním palcem přejíždím obrazovku, nic moc nečtu, jen to posouvám.
Cizí pán, mobil a fotka, kterou znám
Kousek ode mě se zastaví chlap kolem padesátky. Nejdřív jen stojí, pak se natočí ke mně a opatrně se zeptá: „Můžu na chvilku?“ V první vteřině mi naskočí, že bude něco chtít, peníze nebo podpis, a skoro neznatelně si kabelku přitisknu blíž. On ale hned zvedne svůj telefon tak, abych viděla displej. Dívám se na svůj obličej z profilovky a pod ním fotku té náušnice, přesně té mojí. Ta kombinace mě rozhodí. Je to moje fotka. Moje náušnice. A stanice metra, kde stojíme. Najednou je to až moc konkrétní. Vykoktám: „Jak to?“ a uvědomím si, že mám hlas výš než obvykle.
Začne rychle vysvětlovat, aby mě uklidnil. Řekne, že včera večer viděl můj příspěvek ve skupině Ztráty a nálezy, protože tam občas kouká, když se vrací z práce. Ráno šel prý stejnou trasou, kterou chodívá, a u sloupu na nástupišti si všiml, že se tam něco leskne. Popíše, jak se sehnul a našel malou hvězdičku, která na té šedé dlažbě vypadala skoro jako odpad, ale zvedl ji. Neměl čas psát, musel do práce, a pak už na to zapomněl. Teď mě prý poznal podle profilovky, všiml si kabátu a vlasů a napadlo ho, že to rovnou vyřeší. Ještě jednou mi nastaví mobil s tou fotkou, skoro jako by si potvrzoval, že si neplete lidi a věci. Přikývnu, protože to jsem já a to je moje náušnice, jen tomu můj mozek potřeboval dát tři vteřiny.
Náušnice v dlani a nečekaná úleva
Sáhne do kapsy, vytáhne pomačkaný papírový kapesník, rozbalí ho a uprostřed leží ta náušnice. Drží ji špičkami prstů, až mám strach, že mu spadne. Vezmu si ji do dlaně a hned poznám ten drobný škrábanec na straně, který mám spojený s jedním večerem minulý rok. V tu chvíli mi povolí ramena a vydechnu. Je to fakt ona. Poděkuju, asi dvakrát za sebou, a vyhrknu, že mu koupím kafe nahoře u stánku, když mi tak pomohl. Neplánuju to, vyjde to ze mě samo. On se usměje, zavrtí hlavou, že za to nic nechce, a dodá, že mu stejně za minutu jede metro na druhou stranu. Je v tom úplná samozřejmost, jako by jen předával něco, co se našlo.
Rozhlédnu se a vidím, že lidi už nastupují. Schovám náušnici do vnitřní kapsy kabátu, zastrčím ji hluboko a dvakrát si pro jistotu zkontroluju zapínání té druhé v uchu. Nechci být ta, co za den ztratí obě. Dojde mi, jak jsem byla na začátku podezřívavá, a trochu se za sebe stydím. On na mě ještě přes rameno mávne, stihne naskočit do soupravy a zmizí mezi dveřmi, než se zavřou. Já si nechám další metro ujet, nechce se mi tlačit. V té chvíli je kolem pořád stejný ruch, ale mně najednou nepřipadá tak protivný. Stojím, dívám se na tabuli a mám klid, který jsem ráno neměla.
Malá náhoda, velká laskavost a návrat klidu
Nastoupím až do další soupravy a jedu domů. Sedím u okna, automaticky kontroluju kapsu, jestli tam náušnice je, a cítím v prstech ten drobný tvar, který znám. Přemýšlím nad tím, jak málo stačilo, abychom se nepotkali. Kdybych šla o minutu dřív. Kdyby nekoukal do telefonu. Kdyby si jí ráno nevšiml. Možná jsem celou dobu hledala drama, ale ono to bylo jednoduché. Jeden člověk si spojil fotku a věc a udělal krok navíc. Není to nic velkého, ale dneska mi to zlepšilo den víc než kdejaká pochvala v práci.
Na eskalátoru na své stanici vytáhnu mobil a do té skupiny napíšu, že se náušnice našla, že děkuju neznámému z Pavláku, který mě poznal a vrátil mi ji na nástupišti. Reakce začnou přicházet skoro hned, srdíčka a komentáře, lidi sdílejí svoje malé nálezy a návraty. Čtu pár příběhů, jak se někomu vrátila peněženka nebo plyšák. Uvědomím si, že to je přesně ten drobný druh laskavosti, kterého si v tom shonu často nevšimnu, i když se kolem děje. Vyjdu na ulici s lepší náladou, pořád mám ruku v kapse a hlídám si ten kousek kovu, který pro mě má víc než výrobní hodnotu. Domů dojdu bez zastávky a náušnici nechám v kapse až do chvíle, kdy zavřu dveře a sundám kabát. Teprve pak ji položím na stůl a udělám si čaj.
