Článek
Po práci jsem stála u sochy svatého Václava na horním konci Václaváku a čekala na kamarádku. Psala, že dorazí asi za deset minut, tak jsem si našla místo trochu bokem, abych měla přehled, odkud přijde. Bylo plno: klasický podvečer, turisti, lidi z práce, všechno se míchalo. Na tom místě se scházíme často, „u koně“ je prostě srozumitelný bod pro každého. Měla jsem čas, takže jsem jen tak koukala kolem, sem tam jsem přejela prstem po telefonu a těšila se, že si pak v klidu sedneme na kávu a probereme, co je nového. Napsala jsem jí, ať nespěchá, že mám místo a počkám.
Turisti křičí „scam“, já volím klid
Kousek ode mě dva turisti nahlas řešili, že je tady všichni chtějí natáhnout. V ruce mávali stvrzenkou ze směnárny a komentovali to bez rozpaků. Mluvili anglicky a byli opravdu slyšet, takže jsem jim bez problémů rozuměla. Opakovali „it’s a scam“ a mávali tou stvrzenkou tak, že na to koukli i lidi, co zrovna procházeli kolem. Mrzelo mě to; přece jen je to moje město a nechci, aby si odvezli jen špatnou zkušenost. Přestala jsem bezcílně scrollovat, zvedla jsem hlavu a poslouchala, co přesně se jim stalo a jestli je to jen únava po dlouhé cestě, nebo mají důvod být naštvaní. Většina kolemjdoucích je ignorovala a dělala, že se nic neděje.
Když se na chvíli odmlčeli, zeptala jsem se anglicky, jestli nepotřebují pomoct. Nechala jsem pauzu, aby měli možnost říct ne. Řekla jsem to klidně a spíš opatrně, nechtěla jsem lézt do sporu. Vzhlédli a překvapeně se usmáli, když zjistili, že jim rozumím, a hned mi popsali, co se stalo. V jedné směnárně vyměnili menší částku a až venku zjistili, že dostali mnohem méně, než čekali. Ukázali mi stvrzenku, ukázali na kurzovní lístek vytištěný malým písmem ve spodní části papíru a ptali se: „Is this normal? Can we do something? “ Chtěli vědět, jestli je to běžné a jestli mají šanci s tím něco udělat.
Praktické tipy, bankomat a rychlá úleva
Řekla jsem, že některé směnárny cílí na turisty, ale dá se tomu vyhnout. Otevřela jsem v mobilu mapu, vyhledala nejbližší pobočku banky a ukázala jim bankomat hned u pobočky. Doporučila jsem, ať u výběru zvolí možnost bez konverze, aby kurz určovala jejich vlastní banka, ne provozovatel bankomatu. Zmínila jsem i to, že u směnárny se dá do tří hodin od transakce odstoupit, pokud mají stvrzenku, ať to kdyžtak zkusí na pobočce, kde nakupovali. Přidala jsem pár drobností: ceny a kurzy mají být jasně vidět předem a stejně tak poplatky, žádné hvězdičky malým písmem. Když už směnárna, tak taková, kde je kurz srozumitelný a konečný. A na mapě jsem jim ukázala klidnější ulice kousek dál, kde jsou obyčejné podniky a méně nástrah pro návštěvníky. Nabídla jsem, že jim pošlu odkaz, ale radši si to nafotili do mobilu.
Viditelně změnili výraz i tón. Přestali nadávat, spíš se omluvně usmáli a jeden z nich řekl, že jsou po cestě unavení a ta zkušenost je prostě vytočila. Párkrát si ověřili, kudy se jde k tomu bankomatu, a zopakovali si nahlas „without conversion“. Pak se ještě zeptali na cestu k metru Muzeum. Ukázala jsem směrem k Národnímu muzeu, popsala cestu po schodech dolů do stanice a přidala orientační body, aby nezabloudili: ať jdou rovně k velkému muzeu a pak po schodech dolů. Ulevilo se mi, že to šlo po dobrém a že jsme nesklouzli k výčtu křivd, ale zůstali u konkrétních věcí, které můžou hned udělat.
V tu chvíli mi od kamarádky přišla zpráva, že už je u metra Muzeum. Rozloučila jsem se s nimi, poděkovali a jeden z nich dodal, že je fajn, když se někdo na chvíli zastaví a promluví. Řekla jsem, že kdyby něco, ať se vrátí k bankomatu u banky, je hned za rohem, a šla jsem. Cestou k ní jsem byla klidnější. Celé to netrvalo dlouho, ale stačilo pár vět a situace se uklidnila. Když jsem kamarádku u schodů uviděla, mávla jsem na ni a jen jsem mezi řečí zmínila, co se stalo. Nepřipadala jsem si kvůli tomu užitečná, spíš normálně. Na Václaváku někdy čekám trochu ve střehu, ale ten večer jsem si připomněla, že někdy stačí zůstat v klidu a nabídnout prostou pomoc. Nic velkého, jen obyčejný rozhovor mezi neznámými lidmi v mém městě.
