Článek
Bylo to v úplně obyčejný pracovní den, někdy kolem poledne. V práci byl zrovna frmol, hlava mi jela na tři směry najednou a do toho mi ráno volal instalatér, že přijde odpoledne a potřebuje zaplatit hotově. V pauze jsem proto vyrazil k nejbližší bance vybrat peníze. V hlavě jsem měl jen to, že se musím co nejrychleji vrátit na poradu, takže jsem spíš pospíchal než šel. Ve vestibulu banky bylo pár lidí, nic výjimečného, klasická fronta na bankomaty. Stoupl jsem si dozadu, vytáhl peněženku s kartou a v duchu přepínal mezi tím, co musím ještě ten den stihnout.
Když jsem se konečně dostal na řadu, postavil jsem se k bankomatu a ještě než jsem do něj strčil kartu, všiml jsem si na zemi bílé zapečetěné obálky s logem banky. Ležela těsně pod bankomatem, skoro u mých nohou. Automaticky jsem se sehnul a zvedl ji, udělal jsem to fakt bez přemýšlení, prostě reflex, že cizí věci nenechávám válet po zemi. Předpokládal jsem, že ji někdo právě upustil, nic jiného mě nenapadlo. Otočil jsem se, abych se podíval, kdo byl přede mnou, a viděl jsem staršího pána, jak pomalu odchází směrem ke dveřím.
Dobrá snaha, špatná reakce
Napadlo mě, že to asi bude jeho, tak jsem za ním rychle vyšel ven. Zavolal jsem na něj, že mu možná něco spadlo, a zvedl jsem obálku trochu nahoru, aby ji viděl. On se otočil, podíval se na mě, na tu obálku, a v tu chvíli mu úplně ztvrdnul výraz. Místo nějakého „děkuju“ na mě vyjel, co s tou obálkou dělám a kde jsem ji vzal. Snažil jsem se začít vysvětlovat, že ležela na zemi u bankomatu, ale on mě nenechal domluvit. Chytil mě za rukáv, docela pevně, a nahlas začal tvrdit, že mu beru peníze.
V tu ránu se u nás zastavilo pár lidí, co šli kolem. Najednou jsem měl pocit, že na mě všichni zírají, jako bych byl přistižený zloděj. Pán zvýšil hlas a začal tvrdit, že v obálce má celou výplatu a že ji určitě nechal na pultu u bankomatu, rozhodně ne na zemi. Opakoval to pořád dokola, jako by se tím chtěl ujistit i sám. Trval na tom, že se vrátíme dovnitř a vyřešíme to s bankou, že se prý uvidí, co jsem s tou obálkou dělal. Nechtěl jsem vypadat, že se chci sebrat a zmizet, takže jsem s ním šel zpátky, i když jsem cítil, jak mi stoupá adrenalin a začínají se mi třást ruce.
Čekání pod dohledem kamer
Jakmile jsme vešli do vestibulu, z boku k nám vyšel strážný, očividně ho přilákal ten křik zvenku. Pán se na něj hned obrátil a začal vysvětlovat, že jsem mu „sebral“ obálku s penězi a že vůbec neví, jestli jsem ji mezitím neotevřel nebo z ní něco nevyndal. Stál jsem tam s tou obálkou v ruce, která byla pořád zapečetěná, a připadal jsem si strašně trapně a bezmocně. Snažil jsem se mluvit klidně, i když se mi klepal hlas, a řekl jsem, že jsem obálku našel na zemi u bankomatu a šel ji pánovi jen vrátit. Navrhl jsem, ať se podívají na kamery, že to na nich určitě bude vidět.
Strážný nám řekl, ať zůstaneme ve vestibulu a počkáme, že zavolá kolegovi dozadu kvůli záznamu z kamer. Otočil se a na chvíli zmizel. Ty minuty, co jsme tam stáli, se strašně vlekly. Lidi kolem chodili k bankomatům, vybírali si peníze a občas po nás někdo hodil takový neurčitý, ale nepříjemný pohled. Pán si pořád nahlas stěžoval, jak dneska člověk nemůže nic nechat bez dozoru a že je to hrůza, jaká je doba. Já jsem tam stál vedle něj, obálku pořád v ruce, a v duchu litoval, že jsem ji vůbec zvedal. Cítil jsem, jak se mi stahuje žaludek a hlavou mi běželo, že místo porady řeším tohle.
Záběry z kamer a tichá omluva
Po pár minutách se strážný vrátil s informací, že na záběru je jasno. Řekl, že je tam vidět, jak pán odchází od bankomatu, obálka mu vypadne na zem a zůstane tam ležet. A pak jak přijdu já, postavím se k bankomatu, všimnu si obálky a jen ji zvednu. V tu chvíli pán zmlknul, trochu zrudnul a začal koktat, že je hrozně nervózní a bál se o peníze, že to asi „možná trochu přehnal“. Otočil se ke mně, něco jako omluvu zamumlal, natáhl se pro obálku, kterou jsem mu bez řečí podal, vzal si ji a rychle zmizel ven. Já jsem tam ještě chvíli stál, úplně vyšťavený, a cestou z banky zpátky do práce jsem měl pocit, že mi ten krátký incident zvedl tlak na celý den.
