Článek
Bylo už po práci, vracela jsem se z obchodu a taška s nákupem byla těžká. Myslela jsem na to, co udělám k večeři, a že potřebuju zavolat mámě. U kontejnerů u našeho bloku stál muž v šusťákové bundě, s hlavou skloněnou do otevřeného víka. Vždycky mě to znejistí, automaticky zrychlím a dívám se jinam. Nechci vypadat, že hodnotím nebo že je to pod mou důstojnost, a stejně si připadám toporně. Už jsem byla skoro za ním, když z kontejneru vytáhl něco většího a papírového. Zpomalila jsem a otočila se. Zvědavost převážila nad tím, že jsem chtěla rychle zmizet domů. Napadlo mě, že takové věci bývají omylem vyhozené nebo skončí u kontejneru po vyklízení bytu, a že to možná není jen další krabice od bot.
Staré album, déšť a jedno nečekané rozhodnutí
V rukou držel starší fotoalbum. Rohy mělo rozmáčené, obal změklý a mezi listy vykukovaly dopisy a pohlednice. Viděla jsem známky a ručně psané adresy, písmo, které už dneska člověk moc nevidí. Došlo mi, že jde o osobní fotografie a dopisy. Zastyděla jsem se, že jsem to před chvilkou chtěla přejít a mít čisté svědomí, že se mě to netýká. Začalo lehce mrholit, drobné mrholení, které za pár minut papír rozmočí. Měla jsem obavu, že ty fotky skončí rozmočené a roztrhané na dně kontejneru. Řekla jsem tiše: „Můžu se na to podívat?“ Nechtěla jsem mu něco brát a zároveň jsem cítila, že když to nechám být, budu si to pak vyčítat.
Pokrčil rameny a bez řečí řekl: „Já sháním jen plechovky.“ Podal mi album, jako by to byla obyčejná složka. Vzala jsem ho co nejopatrněji. Zalistovala jsem jen trochu, prsty jsem přidržela mokré okraje, abych nic nepotrhala. Mezi stránkami byla zastrčená obálka. Na ní bylo jméno a adresa. Ulice byla stejná a číslo popisné patřilo do vedlejšího vchodu. Ulevilo se mi, protože jsem měla konkrétní směr. Přitiskla jsem album k bundě, aby na něj tolik nepadalo, a přeskočila kaluž k vedlejším dveřím. Zvažovala jsem, jestli mám zvonit a všechno vyprávět prvnímu, kdo přijde, nebo to nechat na viditelném místě a doufat, že si toho všimne ten, komu to patří. Nechtěla jsem nikomu lézt do soukromí, ale ani to odložit někam, kde to zase někdo smete.
Dveře se otevřely a příběh našel cestu
Zrovna vyšla ven paní se psem. Zvedla hlavu a trochu ostražitě se na mě podívala, jak tam stojím s mokrým albem u jejich vchodu. Vysvětlila jsem, co jsem našla, a ukázala jí obálku se jménem a adresou. Přikývla, že se u nich včera vyklízel byt. „Nechte to tady na stolku na letáky v zádveří,“ navrhla a podržela mi dveře. Uvnitř bylo sucho a klid. Sáhla jsem do kapsy pro pomačkanou účtenku a propisku a na zadní stranu jsem napsala: „Nalezeno u kontejnerů.“ Přemýšlela jsem, jestli mám připsat telefon, ale pak mi to přišlo zbytečné. Nebyl to můj příběh, jen jsem album donesla do vchodu. Album jsem položila doprostřed stolku a posunula ho, aby nesklouzlo. Paní jen řekla: „Dobře jste udělala,“ a vyšla se psem ven.
Vrátila jsem se ke kontejnerům a poděkovala muži, že to vytáhl. „Jinak by to zmoklo,“ řekla jsem a připadala si při tom trochu nešikovně. Jen pokrčil rameny, že to nestojí za řeč. Vytáhla jsem z tašky složenou igelitku, kterou u sebe nosím a podala mu ji, aby měl plechovky do čeho dát. „Díky,“ řekl a zase se vrátil k práci. Chvilku jsme stáli vedle sebe, každý si hleděl svého. Cítila jsem úlevu, že jsem neudělala nic složitého ani okázalého, a zároveň lehký ostych, že jsem se dotkla cizích věcí. Přemýšlela jsem, že to je pro mě asi ta hranice: nenechat zničit cizí fotografie a dopisy, ale dál to nepřebírat. Nepředstírat, že znám okolnosti, jen to dostat blíž k těm, kterým to patří.
Jedna zpráva, pár palců a tiché díky
Doma jsem si uvařila čaj a sedla k telefonu. Pro jistotu jsem napsala do sousedské facebookové skupiny naší ulice, že ve vedlejším vchodu v zádveří leží fotoalbum s lístkem „Nalezeno u kontejnerů“ a že uvnitř je obálka se jménem. Nechtěla jsem rozebírat detaily, jen dát vědět, kde to je. Během chvíle se pod příspěvkem objevilo pár krátkých reakcí, emotikony, palce. Za necelou hodinu mi napsala sousedka, že ví, čí to je, a že si pro album došla. Připsala jednoduché „děkujeme“. Zavřela jsem skupinu a podívala se z okna. Mrholilo pořád, chodník byl tmavý a prázdný. Představila jsem si, jak by mi bylo, kdyby moje fotky skončily v takovém počasí u kontejneru. Potěšilo mě, že tohle neskončilo v papíru na odvoz.
Je to maličkost, ale ten večer na mě Žižkov působil vlídněji. Ne proto, že by se stalo něco výjimečného, spíš proto, že několik náhod a pár drobných rozhodnutí vedlo k jednoduchému výsledku. Muž hledal plechovky a vytáhl album. Já jsem ho nesla přes dva vchody. Paní podržela dveře. Sousedka si všimla zprávy. Žádná velká akce, žádná zásluha. Jen pocit, že se tu lidi umí potkat u věcí, které na první pohled nejsou nikoho, a přitom mají majitele. A že občas stačí zvednout něco, co by se jinak v dešti rozmočilo.
