Článek
Po práci jsem jen na skok vběhla do menšího supermarketu u zastávky. Bylo něco před pátou a já potřebovala vzít pár věcí na rychlou večeři a pak hned tramvají do školky. U klasických pokladen byla dlouhá fronta a já měla pocit, že tam prostě nemůžu stát. Zamířila jsem k samoobslužným. Byla jsem unavená a chtěla to mít rychle za sebou, zaplatit, strčit to do tašky a běžet. Položila jsem košík na odkládací plochu, pípala položky, hlídala čas.
Když samoobsluha zamrzne a čas neúprosně běží
Po pár položkách pokladna spustila kontrolu váhy a vyskočilo okno „Přivolejte obsluhu“. Zvedla jsem ruku. Slečna s tabletovým skenerem obsluhovala tři jiné stojany najednou a vůbec se ke mně neblížila. Do toho mi telefon pípnutím připomněl vyzvednutí ze školky. Čas rychle ubíhal a já sledovala, jak se za mnou lidé začali ošívat a přehazovat si tašky z ruky do ruky. Ztuhla jsem, čekala další minutu, pak druhou, a jak mi rostla nervozita, jen jsem se rozhlížela po slečně a zkoušela nápovědu na displeji.
Napadlo mě to zkusit stornovat, jenže i na storno byla potřeba obsluha. Stála jsem tam, ruce na košíku, položky na ploše, a nic se nedělo. Po chvíli marného čekání jsem to prostě vzdala. Nechala jsem zboží na ploše, košík položila vedle a zamířila k východu. Neřekla jsem nic – slečna byla mimo doslech, ostatní obcházeli stojany a mně bylo trapné přes celý obchod volat. V hlavě mi běželo jediné: musím stihnout vyzvednout dítě. Vzala jsem si kabelku, přitáhla si bundu a šla.
Zastavená u dveří: proč se musím vrátit
U dveří na mě zavolal kluk od pokladen a z druhé strany přišel pán z ostrahy. Zastavili mě a požádali, ať se vrátím, že mám rozjetou transakci a musí ji uzavřít. Byla jsem zaskočená. Čekala jsem maximálně pokrčení ramen, možná poznámku, že se to nehodí. Ale že mě otočí u dveří a doprovodí zpátky, to mě nenapadlo. V tu chvíli jsem cítila na sobě pohledy ostatních. Něco jako „co se děje“, „proč ji zadržují“. Zastavila jsem se, nadechla a řekla jen: „V pořádku, vrátím se.“
Vrátila jsem se k té samé pokladně a slečna u ní během chvilky všechno stornovala. Řekla mi, že jim dnes padá systém a že otevřená transakce jim dělá manko a kvůli uzávěrce to musí uzavřít. Přikývla jsem. Věděla jsem, že měli ruce plné práce, jen mi to v tu chvíli nedošlo. Jedna paní za mnou podotkla, že by stačilo říct, že odcházím. Měla pravdu. Omluvila jsem se všem, trochu i sobě, a řekla, že příště dám vědět. Nebyla to žádná velká věc, ale cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek, protože jsem to prostě nezvládla v klidu.
U východu mi pán z ostrahy popřál hezký den, ale bylo cítit napětí. Nevyčítal mi nic, jen to celé působilo zbytečně ostře. Vyběhla jsem ven, cestou ke kolejišti jsem zavolala do školky, že se o pár minut zdržím. Do telefonu jsem dýchala rychleji, než jsem chtěla. Paní učitelka vzala zprávu v klidu. Sedla jsem si na chvilku na lavičku a popadla dech. Uvědomila jsem si, že moje reakce byla silnější, než jsem čekala. Příště radši vystojím frontu u klasické pokladny, i když to potrvá. A když už něco podobného nastane, aspoň normálně řeknu, že odcházím. Stačilo by mávnout na někoho blíž a nezacyklit se v tom, že musím být všude včas.
