Článek
Už od rána jsem cítila lehké napětí v břiše. Byla sobota, psala mi kamarádka Petra, jestli s ní nechci do bazénu. Odpověděla jsem automaticky „jo“ a pak jsem šla do skříně pro plavky. Oblékla jsem si je doma před zrcadlem a pohled mi okamžitě sjel na nohy a podpaží. Byly chlupaté, prostě normální, ale mně se v hlavě hned spustily staré myšlenky o tom, kdo všechno to uvidí. Na vteřinu jsem měla chuť popadnout žiletku, ale zároveň jsem si připomněla, proč se poslední měsíce neholím – kvůli ekzému, který mě po každém holení štípal, a taky proto, že už mě unavuje přizpůsobovat svoje tělo představám ostatních. Odpověděla jsem Petře, že jdu, a rozhodla se, že to zkusím tak, jak jsem.
První krok z koupelny až do šatny
Cestou v tramvaji jsem seděla u dveří, měla na sobě tříčtvrteční kalhoty a bylo mi jasné, že chloupky na nohách jsou vidět. Občas jsem zachytila nějaký pohled, ale nedokázala jsem poznat, jestli se lidi dívají kvůli tomu, nebo jen tak bloudí očima po voze. V hlavě jsem si samozřejmě všechno vykládala v neprospěch. V šatně na moje tělo Petra chvilku koukala a pak se zeptala: „Hele, to ti fakt není blbý, takhle přírodní?“ Neznělo to útočně, spíš opatrně. Řekla jsem jí, že trochu nervózní jsem, ale že nechci chodit do bazénu zakrytá jen kvůli cizím lidem. Měla jsem na sobě volné šortky přes plavky, které jsem si tam původně nechala jako pojistku, a v tu chvíli jsem je prostě sundala. „Tak jo, jdu takhle,“ řekla jsem spíš sobě než jí.
Největší tlak jsem pocítila až ve sprchách. Vedle mě stála mladá máma s dítětem, přejela mě pohledem od podpaží k nohám a pak se zas otočila k synovi. Nebylo v tom nic vyloženě zlé, ale všimla jsem si, jak mám tendenci automaticky uhnout do rohu a schovat se. Zastavila jsem se v tom pohybu a rozhodla se tam jen stát a dál si mýt vlasy. Připomněla jsem si, že sprcha v bazénu je pro všechny, nejen pro ženy bez chloupků. Když jsme pak s Petrou šly k bazénu, měla jsem pocit, že mě všichni sledují. Ve skutečnosti si mě ale skoro nikdo nevšímal, lidi řešili svoje děti, svoje plavání, svoje věci. Skočila jsem do vody a snažila se soustředit jen na to, jak mi je v těle. Na to, že můžu normálně plavat a nic mě neštípe, žádné čerstvé pupínky po žiletce. To mě trochu uklidnilo.
Sprchy, vířivka a první otevřený odsudek
Nejvíc mě prověřila vířivka. Seděly tam dvě puberťačky, očividně se nudily a všechno komentovaly. Jak jsme si sedly, slyšela jsem jednu, jak polohlasem říká: „Ty chlupy, fuj.“ Nebylo to nijak extra hlasité, ale dolehlo to ke mně dost jasně. Petra po mně hodila soucitný pohled a hned navrhla, že můžeme jít jinam. Na vteřinu se mi sevřel žaludek a napadlo mě, že by bylo jednodušší se zvednout a dělat, že nic neslyším. Jenže mi zároveň došlo, že přesně tohle je ta situace, které jsem se bála. A že jestli teď uteču, příště to pro mě bude ještě těžší. Tak jsem se zhluboka nadechla, řekla Petře, že jsem v pohodě, a zůstaly jsme sedět. V hlavě mi běžela celá řada odpovědí, co bych těm holkám mohla říct, ale nakonec jsem neřekla nic. Řekla jsem si v duchu, že tohle je jejich problém, ne můj, a zkusila jsem se soustředit na bubliny a teplou vodu.
Později jsme šly na pomalou dráhu a najednou jsem zjistila, že lidi kolem skoro nevnímám. Víc jsem řešila, jak mi voda klouže po nohách a že mě fakt nikde nic neštípe, žádné zarudlé holeně jako dřív. Víc jsem vnímala, jak se cítím, než jak vypadám. S Petrou jsme se bavily o práci, o jejím novém kolegovi, dělala si z něj legraci, začaly jsme se smát a v tu chvíli jsem si uvědomila, že si připadám hezká. Ne proto, že bych si připadala dokonalá v plavkách, ale proto, že mi bylo dobře. Došlo mi, že kdybych se teď začala zakrývat a omlouvat, vzala bych si ten pocit sama sobě. A najednou bylo jedno, jestli se na mě někdo dívá.
Když se z ostychu stane nová jistota
V šatně po plavání se mě Petra zeptala: „Tak co, stálo to za to?“ Chvilku jsem přemýšlela a pak jsem řekla, že jo. Že nejhorší byl ten čas předtím, ty moje představy o tom, jak všichni zírají a šuškají. Realita byla jeden blbý komentář, pár pohledů a tím to skončilo. U sprch jsme si všimly jiné ženy, která měla na nohách taky jemné chloupky, ne tak výrazné jako já, ale byly tam. Když jsme se míjely, potkaly jsme se očima. Byl to jen krátký pohled, ale pro mě dost výmluvný. Napadlo mě, že když tu takhle jsem já, možná si příště ona dovolí o trochu víc, a to mi přišlo příjemné.
Večer doma jsem o tom vyprávěla příteli. Čekala jsem možná nějaký komentář typu, jestli to nebylo trapné, nebo jestli jsem to fakt zvládla. On jen pokrčil rameny a řekl, že si všiml, že jsem poslední měsíce celkově klidnější a víc „svá“. Neřešil chlupy, řešil mě jako celek. Když jsem si pak čistila zuby a zahlédla v zrcadle svoje neoholené podpaží v tílku, poprvé jsem neměla potřebu v hlavě plánovat, kdy to „spravím“. Jen jsem si řekla: „Takhle teď prostě vypadám.“ V hlavě jsem si ještě jednou prošla celý den a došlo mi, že ten zbytek rozpaku je jen starý zvyk. Usnula jsem s tím, že do bazénu půjdu brzy znovu. Možná zase s lehkou nervozitou, ale už bez toho, abych si dopředu přehrávala katastrofické scénáře kvůli cizím pohledům.
