Článek
Byl to obyčejný pondělní večer. Měla jsem zpoždění několik dní a pořád jsem to odkládala, ale nakonec jsem si test udělala. Dvě čárky naskočily rychle a mně se zatáhl žaludek. Sedla jsem si na kraj postele a chvíli jen koukala do zdi. Napsala jsem mu, ať se prosím zastaví. Nechtěla jsem to řešit přes zprávy. Poslední měsíce u mě často přespával, měl tu pár triček, kartáček a nabíječku, takže bylo přirozené, že přijde. Pořád jsem si opakovala, že to nějak zvládneme, ale v hlavě jsem měla zmatek.
Jeho popření a první cesta k lékaři
Přišel ještě ten večer. Sedli jsme si ke stolu, já vyndala ze šuplíku test a položila ho mezi nás. Ztuhl, chvíli nic neříkal, pak jen opakoval, že jsme přece dávali pozor. Pořád dokola jsem vysvětlovala, že to nebylo plánované, ale že se to prostě stalo. Řekl, že to potřebuje promyslet, zvedl se, skoro se na mě nepodíval a byl pryč rychleji, než jsem čekala. O pár minut později mi pípnul mobil: „Tohle nemůže být moje.“ Seděla jsem s telefonem v ruce a nevěděla, co mu na to napsat. Zavolat? Napsat, ať přijde zpátky? Bylo mi úzko a do noci jsem jen chodila po bytě.
Volala jsem mu, ale nebral telefon. Poslala jsem mu jednoduchou zprávu, že jsem doma a že chci mluvit, a nic. Celou noc se mi honily hlavou scénáře, od úplného rozchodu až po to, že ráno přijde s květinami a omluví se. Ráno jsem dala dohromady odvahu a zavolala na polikliniku svému gynekologovi. Sekretářka mě vmáčkla ještě na odpoledne, protože jsem řekla, že mám pozitivní test a potřebuju potvrzení. V ordinaci bylo ticho a já jen poslouchala, jak si dělá poznámky. Podle ultrazvuku odhadl přibližně šestý týden a objednal mě za dva týdny na kontrolu. Byla jsem vděčná za konkrétní informaci, najednou to nebylo jen pár čárek na plastu. Napsala jsem partnerovi, kdy ta kontrola bude, a že může přijít, jestli chce.
Nátlak na řešení a rozhodnutí u kávy
Odpověď přišla brzy a byla krátká: nepřijde, časově mu to nevychází. Napsala jsem mu, jak to podle data poslední menstruace a toho, kdy jsme spolu byli, časově vychází, snažila jsem se to věcně vysvětlit. On na to, že bychom to měli „řešit co nejdřív“ a že je to takhle nejlepší. Měl tím na mysli potrat. Udělalo se mi fyzicky špatně. Vyšla jsem z polikliniky a sedla si na lavičku před vchodem. Dýchala jsem zhluboka a snažila se nezvracet. Po chvíli jsem zavolala kamarádce. Vyslechla mě bez přerušování a domluvily jsme se, že večer přijde ke mně. Potřebovala jsem vedle sebe někoho, kdo nebude rozhozený stejně jako já.
Druhý den jsem se s ním sešla v kavárně. Nechtěla jsem další zprávy a dohady po nocích, takže jsem trvala na tom, že si to řekneme z očí do očí. Seděl naproti mně, objednal si espresso a řekl, že mu to prostě nevychází. Snažila jsem se pochopit, co tím myslí, ptala jsem se na konkrétnější důvody, ale vracel se k penězům, práci, svobodě. Mezi řečí naznačil, že to možná ani není jeho. Nabídl, že počká na test otcovství po porodu, ale do té doby o dítěti mluvit nechce. V tu chvíli mi došlo, že v takové atmosféře spolu být nemůžeme. Řekla jsem mu, ať si večer odveze všechny věci, co u mě má. Neodporoval. K večeru si pro ně přijel, párkrát prošel byt, nacpal všechno do tašky a jen kývl na rozloučenou.
Noční výčitky, únik k sestře a rozhodnutí
Po jeho odjezdu se mi na chvíli ulevilo, ale brzy začaly chodit zprávy. Jeden den výčitky, že jsem ho zaskočila a že mu ničíme život, druhý den omluvy, jak to přehnal a že neví, co se to s ním děje. Často psal pozdě v noci nebo volal brzy ráno. Nedokázala jsem v tom spát ani normálně fungovat. Zavolala jsem sestře, bydlí kousek ode mě. Řekla jsem jí, co se děje, a ona mi bez řečí nabídla, ať přijdu k ní. Sbalila jsem pár věcí do batohu a odpoledne jsem byla u ní. Ještě ten den jsem mu poslala poslední zprávu: těhotenství si nechám. Po porodu uděláme test otcovství a podle výsledku se domluvíme na dalším. Urážky už nebudu číst. Nastavila jsem si jeho číslo na ticho a poprvé za ty dny jsem se mohla normálně nadechnout.
U sestry jsem se trochu srovnala. Zavolala jsem do práce, domluvila si pár dní volna a napsala kamarádce, že děkuju, že tu pro mě je. Zapsala jsem si do kalendáře další kontrolu u gynekologa a připravila si otázky, které chci položit. Vím, že mě čeká hodně rozhodnutí, praktických i osobních. Nevím, jak se k tomu postaví on za pár týdnů nebo měsíců. Vím jen, že teď potřebuju klid a jasno v tom, co budu dál dělat. A že ten první byl přestat čekat na zprávu, která nepřijde.
