Článek
V pátek odpoledne přivezli noví sousedé první nábytek. Na chodbě u výtahu jsme se potkali, usmáli jsme se, podali si ruce a představili jsme se. Byli příjemní, trochu zadýchaní ze stěhování, a já jsem měla pocit, že to půjde. Chtěla jsem, aby v domě panovala normální atmosféra, žádné zbytečné napětí. Připomněla jsem si, jaké to je být nový a mít pocit, že člověk všude překáží. Paní odvedle kolem nás jen prošla, krátce kývla a hned za sebou zabouchla. Přičítala jsem to spěchu, každý má někdy den, kdy jen potřebuje mít klid. Víc jsem nad tím nepřemýšlela a popřála jsem jim, ať to mají rychle hotové.
Od půjčené prodlužky k hlučné kolaudačce
Hned v sobotu kolem deváté zazvonili poprvé. „Nemáte prosím prodlužku a pár šroubků nebo hmoždinek? Potřebujeme přidělat poličky.“ Otevřela jsem v županu, ještě jsem neměla ani kávu. Podala jsem jim prodlužku a krabičku s věcmi, které u nás stejně leží v šuplíku. Ať začneme dobře, říkala jsem si. Vyměnili jsme si čísla, aby mi to po dokončení vrátili. Za dveřmi se hned rozjelo vrtání a bouchání, ale brala jsem to s pochopením, stěhování je vždycky trochu chaotické. K poledni zazvonili znovu, jestli nemám kladivo a „ještě pár hmoždinek, ty vaše jsou super“. Podala jsem i kladivo a trochu se pousmála, ale uvnitř mi blesklo, že to berou jako automatickou službu. Prodlužku nevrátili a neptali se ani, jestli je to v pořádku.
Večer se u nich sešla parta na kolaudačku. Z bytu se ozýval smích, hudba, bylo cítit uvolnění po náročném dnu. V deset jsem zaklepala, připomněla noční klid a oni se omluvili, ztlumili a působili, že rozumí. Po pár minutách to ale zase zesílilo, do hovoru se mísily výbuchy smíchu a tleskání. Soused z patra nad námi se s nimi u dveří pustil do hádky, nahlas a bez okolků; padala slova o pravidlech domu. Stála jsem chvíli za dveřmi a došlo mi, že nechci být uprostřed cizího sporu. Stáhla jsem se a doufala, že to samo utichne. Utichlo to až po jedenácté. Byla jsem podrážděná, ale pořád jsem si říkala, že první večer po stěhování je výjimečný.
Nedělní prosby přes čáru a nátlak
V neděli po deváté ráno zazvonili zase. Cukr prý došel a ještě by se na pár dní chtěli připojit k naší wifi, než jim zapojí internet. Stáli napůl ve dveřích, dívali se do mé chodby a jako by mimochodem se vyptávali, kolik platím za energie a jestli mám levnější tarif. Ztuhla jsem, odpověděla krátce a dveře jsem zavřela. Chvilku nato jsem je na chodbě slyšela telefonovat nahlas; řešili, kdo kdy přijede pomoct. Kouřili u pootevřených dveří bytu, pach se nesl po patře. Otevřela jsem okno, aby se to vyvětralo, a uvědomila si, že mi to celé začíná vadit. Nešlo o jednu žádost nebo o hluk. Spíš o to, že nepoznali, kde končí slušnost.
Když jsem šla s košem, zastavili mě u výtahu. „Můžete nám na chvilku podržet dveře a chytit druhý konec gauče? Jen pár metrů.“ A ještě se zeptali, jestli si můžou prodlužku nechat do večera. Nechtěla jsem být za protivnou, tak jsem pomohla. Gauč jsme odnesli a hned nato se pustili do rozebírání toho, kdo v domě dělá nepořádek, čí děti křičí a kdo prý nahlásil jejich včerejší hluk. Některé sousedy jsem ani neznala jménem a už jsem slyšela soudy. V tu chvíli paní odvedle prošla kolem, ani se nepodívala, rychle vešla do svého bytu a zavřela. Došlo mi, že se lidé neschovávají před novými sousedy, ale před nátlakem, který s sebou nesou. Že jakmile otevřeš, je těžké rozhovor ukončit.
Večer jsem jim napsala na WhatsApp, ať mi vrátí prodlužku, že ji potřebuju. Odpověď přišla rychle: „Zítra,“ smajlík. Byla to drobnost, ale působilo to, jako by to byla samozřejmost. V tu chvíli jsem si vypnula v bytě zvonek a rozhodla se neotvírat na první zazvonění. Po prvním víkendu jsem pochopila, proč před nimi ostatní zavírají dveře dřív, než stačí cokoliv říct. Nastavila jsem si u sebe jednoduchá pravidla: nepůjčovat další věci, dokud nevrátí, co mají, neodpovídat na otázky, které jsou pro mě osobní, a v klidu požádat o ticho, když bude po desáté zase veselo. Není to odtažitost, jen potřeba chránit vlastní prostor. A když se mě někdo zeptá, proč je paní odvedle tak rychlá, už to chápu. Někdy není neochota zlá vůle, ale způsob, jak si udržet svůj klid.
