Článek
Šéf mi poslal pozvánku na oběd spojený s 1:1 k výsledkům za kvartál a já si hned večer předtím udělala poznámky. Čísla, co se povedlo, kde nás to brzdí, pár návrhů. Myslela jsem, že to bude spíš formální debata. Sešli jsme se v malém bistru kousek od kanceláře a já byla nervózní. Chtěla jsem otevřít téma větší odpovědnosti a zároveň mluvit o tom, že poslední měsíce řeším jeden urgentní problém za druhým a nemám prostor na klidnou práci. V hlavě jsem si procházela, jak to říct, aby to neznělo jako stížnost, ale jako snaha něco posunout.
Uznání, upřímnost a žádost o důvěru
Začali jsme zdvořilostmi o tom, jak jde kvartál a kdo má dovolenou. Brzy ale řekl větu, kterou jsem potřebovala slyšet: že vidí, kolik jsem toho v posledních měsících odvedla. Ulevilo se mi. Řekla jsem na rovinu, že přemýšlím, co dál, a že nechci jen udržovat provoz. Zmínila jsem, že už roky chci vést klíčovou prezentaci pro velkého klienta, ale zatím jsem byla spíš v podpůrné roli. A že mi chybí klid na přípravu a jasné priority, protože když se všechno řeší narychlo, děláme kompromisy, které nejsou nutné.
Zeptal se, co konkrétně potřebuju, aby mě práce zase bavila a abych zůstala. Chvíli jsem si to promyslela a řekla dvě věci: méně mikromanagementu a konkrétní příležitost, na které se ukáže, že mi věří. Ne obecný příslib, ale něco, co si můžu vzít na starost od začátku do konce. Chvilku jsme mlčeli, on přikývl a řekl, že to dává smysl. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsme si porozuměli. Přestala jsem se bát, že to sklouzne do obhajování tabulek a rozpočtů.
Šance přichází nečekaně: beru to hned
Do toho mu zazvonil telefon. Volal obchod, že klient přesunul zítřejší prezentaci na dnešek ve 14:30 kvůli kalendáři jejich vedení. Podíval se na mě tázavě, jestli to chci vzít. Řekla jsem: ano, ale potřebuju, aby mě nechal mluvit a nezasahoval. Přikývl bez diskuse. Domluvili jsme se, že to vezmu, a on mi nechá prostor, pokud ho sama nevyzvu. Rychle obchodníkovi napsal, že prezentaci povedu já, zaplatil oběd a vyrazili jsme zpátky do kanceláře. Byla jsem soustředěná a v napětí. Přesně o to jsem si před minutou řekla.
V kanceláři jsme měli zhruba půl hodiny. Vzala jsem stávající prezentaci, proškrtala opakující se slidy a změnila pořadí tak, aby to bylo z pohledu klienta, ne z našeho interního. Na Teams jsem napsala analytikovi a obchodníkovi, že potřebuju poslední čísla o výkonu a rozpočtu, a během pár minut přišly dva čerstvé grafy a pár doplnění. To mi stačilo, abych mohla vypustit méně podstatné detaily. Připojili jsme se z naší zasedačky na Teams. Na úvod šéf schůzku krátce uvedl a pak řekl, že promluví jen, když ho vyzvu. Prezentaci jsem vedla sama. Když přišly těžší otázky na implementaci a rizika, odpověděla jsem z praxe – co se nám osvědčilo, co ne, jak budeme měřit dopad a co uděláme, když se nedaří. Bylo to prosté: měla jsem jasno a věděla jsem, proč jsme tam.
Tiché uznání a měsíc na ověření
Po hovoru klient požádal o doplnění několika údajů, navrhl další schůzku na příští týden a poslal krátké shrnutí. Bylo to věcné a bez emocí, což mi vyhovovalo. Zavřeli jsme Teams a v zasedačce bylo ticho. Šéf se ke mně naklonil a tiše řekl: „Dobrá práce.“ Nic víc. Tím to uzavřel, jak jsme se před chvílí domluvili. Nepotřebovala jsem pochvalný proslov. Spíš mě zajímalo, jestli se to promění v nový způsob spolupráce, a ne jen v jeden povedený hovor.
Večer cestou domů mi došlo, že to byl přesně ten zážitek, který jsem si roky přála. Vést jednání a cítit důvěru. Že když si o něco řekne, musí být připravený to hned zvládnout. A taky že jsme si se šéfem nastavili jasný test: na měsíc zkusíme nový režim. Jeden krátký týdenní status a jasné priority. Méně kontrolních tabulek a e‑mailů, víc prostoru na práci. Nečekám zázrak na počkání. Ale vím, jak vypadá situace, ve které dokážu podat výkon, a chci si pro to vytvořit podmínky. Pokud to bude fungovat, bude to dobrá zpráva pro všechny. Pokud ne, aspoň si nebudu vyčítat, že jsem to nezkusila říct nahlas.
