Článek
Začalo to docela nenápadně. Jedno léto jsem si párkrát všimla, že se ráno budím s podivnými štípanci na rukou a nohách. Měli jsme otevřená okna, byt máme kousek od parku, takže jsem to automaticky házela na komáry. Jenže štípanců přibývalo, objevovaly se na místech, kde jsem je dřív skoro nemívala, a svědily tak nějak jinak a dlouho. Pořád jsem si ale říkala, že asi jen víc řeším kraviny a že to prostě k létu patří.
Jenže to začalo lézt na nervy. Přestala jsem pořádně spát, budila jsem se v noci a škrábala se. Jednu noc jsem to už nevydržela, vzala mobil, zapnula baterku a začala si podrobně prohlížet postel. Odhrnula jsem peřinu, pak prostěradlo, zvedla matraci a pod ní uviděla malé hnědé broučky a černé tečky na roštu. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Z obrázků z internetu mi došlo, že to budou štěnice, i když jsem si do té doby myslela, že je to spíš problém hotelů někde v zahraničí. Vzbudila jsem přítele, přesunuli jsme se do obýváku a celou noc jsme jen seděli, koukali do mobilů a četli zkušenosti cizích lidí.
První zoufalé kroky a pocit falešné úlevy
Hned druhý den jsem měla pocit, že musím něco dělat, jinak se z toho zblázním. Rozebrali jsme postel na kusy, matraci jsme opřeli o zeď, všechno povlečení a oblečení z ložnice letělo do pračky na co nejvyšší teplotu. Vysávali jsme každou škvíru v roštu, podlahu, lišty, spoje nábytku. Věci, které jsme zrovna nepotřebovali, jsme balili do pytlů a zavírali, abych měla aspoň pocit kontroly. V drogerii jsem koupila sprej proti hmyzu a celou ložnici tím vystříkala, i když jsem už z googlení tušila, že to nebude žádná spása. Večer jsme byli úplně hotoví, ale říkali jsme si, že třeba máme štěstí a chytli jsme to včas.
Optimismus nám vydržel asi dva dny. Pak jsem se ráno zase probudila s čerstvými štípanci a bylo jasné, že naše „velká akce“ nezabrala. Znovu jsem seděla u počítače, četla zkušenosti ostatních a skoro v každé diskuzi se opakovalo to samé – domácí chemie nepomáhá, nemá cenu to natahovat a je potřeba zavolat odborníky. Vyhledala jsem firmu na dezinsekci, vyplnila formulář a pak se s někým spojila telefonicky. Na druhém konci byl klidný hlas, který zněl, jako by podobných situací denně řešili desítky. Vysvětlil mi, jak zásah probíhá, kolikrát se opakuje a co musíme předtím nachystat. Trochu mě uklidnilo už jen to, že jsem slyšela, že to má nějaký řád a postup. Domluvili jsme termín, ale těch pár dní do příjezdu technika jsem skoro nespala a každý večer kontrolovala postel.
Když dorazí odborník a pravda začne vyplouvat
Když technik dorazil, pustili jsme ho nejdřív do ložnice. Systematicky procházel postel, rošt, spáry, lišty u podlahy i zásuvky. U toho mi popisoval, kde se štěnice nejčastěji drží a podle čeho se dá poznat, že tam jsou. Ukázal mi schované broučky u roštu, za lištou u zdi a pak i v gauči v obýváku, což mě úplně dorazilo, protože to už nebyla jen ložnice, ale místo, kde jsme trávili večery. Moje první myšlenka byl gauč z bazaru, který jsme si před pár měsíci přinesli domů. Automaticky jsem si v hlavě sepsala, že to musí být z něj. Technik ale podle rozmístění nálezů říkal, že to vypadá spíš na šíření přes společnou stěnu se sousedním bytem.
Navrhl, že zkusíme zazvonit na sousedku, která bydlí právě za tou zdí. Otevřela starší paní, působila trochu zaskočeně, když viděla technika v pracovním oblečení a nás za ním. Vysvětlili jsme jí situaci a technik se jí ptal, jestli si nevšimla štípanců. Říkala, že má sem tam nějaké, ale že to podle ní budou komáři, a na začátku ji bylo viditelně nepříjemné nás pustit dovnitř. Nakonec souhlasila a technik šel do její ložnice. Stačilo pár minut a našel za její postelí mnohem větší množství štěnic, než jaké byly u nás. Paní byla v šoku a přiznala, že problém má už delší dobu, ale bála se to někomu říct, protože se styděla a nevěděla, na koho se obrátit.
Společný boj a život v režimu neustálé kontroly
Domluvili jsme společný zásah v obou bytech, aby to mělo šanci zabrat. Technik zároveň doporučil, aby se o tom vědělo i ve výboru domu, kdyby se to náhodou šířilo dál po stoupačkách nebo přes další stěny. Další týdny jsme žili v režimu neustálého praní, vysávání, kontrolování matrací a povlečení. Spousta věcí zůstala v pytlích, vypadalo to, jako bychom se chystali stěhovat, i když jsme nikam nešli. Sousedka se nám pak několikrát omlouvala na chodbě, ale já jsem spíš cítila úlevu, že víme, odkud se to vzalo, že se to řeší systematicky a že v tom nejsme sami. Po několika měsících opakovaných kontrol byl klid, ale od té doby mám úplně jiný vztah k posteli, cestovním kufrům a věcem z druhé ruky. A hlavně vím, jak rychle může takový problém vzniknout i v obyčejném bytě, kde by mě to dřív vůbec nenapadlo.
