Článek
Letos vyšel Valentýn na středu, takže jsme oba měli normálně práci. Řekla jsem si ale, že si vezmu home office, abych mohla něco nachystat. Poslední týdny to mezi námi nebylo dobré. Hádali jsme se kvůli maličkostem, cítila jsem z něj odstup a často jsem měla pocit, že mluvíme každý úplně jiným jazykem. Napadlo mě, že by možná pomohlo, kdybychom měli večer jen pro sebe. Něco hezkého, bez mobilů, bez televize, jen my dva. Ráno, když odcházel do práce, něco zamumlal ve smyslu, že „dneska se uvidí“. Vzala jsem to jako samozřejmost, že počítá s tím, že bude večer doma se mnou.
Odpoledne jsem vyrazila do obchodu. Koupila jsem svíčky, víno a věci na jeho oblíbené jídlo. Normálně takové akce nepořádám, nejsem ten typ na velká romantická gesta, ale chtěla jsem mu ukázat, že mi na nás pořád záleží. Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jak byl poslední dobou odtažitý, a v duchu jsem si to omlouvala tím, že má asi stres v práci a moc toho neříká. Doma jsem prostřela stůl, vytáhla lepší nádobí a začala vařit. Byla jsem z toho trochu nervózní, ale i příjemně. Napsala jsem mu krátkou zprávu, ať mi dá vědět, kdy zhruba dorazí. Na zprávu neodepsal, ale říkala jsem si, že má asi schůzku nebo něco řeší, a pustila jsem se do přípravy jídla.
Čekání, které se mění v ticho a nejistotu
Hodiny se blížily k sedmé, jídlo bylo hotové, svíčky připravené, byt uklizený. On byl ale pořád offline. Nejdřív jsem si říkala, že má asi poradu, která se protáhla. Pak mě napadlo, že uvízl v koloně, že se mu vybila baterka nebo že zůstal někde bez signálu. Schválně jsem se snažila nepanikařit a držet se racionálních vysvětlení. Kolem půl osmé jsem začala být nervózní. Zkusila jsem mu zavolat, ale telefon zvonil a nikdo ho nebral. Seděla jsem u prostřeného stolu, koukala do displeje a přesvědčovala sama sebe, že za chvíli určitě napíše. Připadala jsem si trapně, jak tam sedím v šatech, které jsem si kvůli němu vzala, a poslouchám jen ticho.
Kolem osmé mi pípne zpráva. Podívám se a vidím jméno kamarádky, která zrovna psala, že je s partou v centru v jedné restauraci. Otevřu zprávu a tam stojí: „Hele, není tohle tvůj?“ a pod tím fotka. Na ní sedí on u stolu proti nějaké holce. Mezi nimi růže a na stole překryvka s nápisem valentýnské menu. V první chvíli tomu nechci věřit, přibližuju si tu fotku, koukám na detail jeho tváře, tričko, které znám. Nemám už moc prostoru si říkat, že to může být někdo jiný. Dojde mi, že ten večer si naplánoval. Jen ne se mnou. Udělá se mi fyzicky špatně, jako by se mi na chvíli zastavilo tělo. V hlavě úplně prázdno, jen ta fotka.
Rozčarování, rozhodnutí a tiché potvrzení konce
Chvíli jen chodím po bytě, střídavě brečím a nadávám v duchu. Pak sfouknu svíčky, které jsem před chvílí opatrně zapalovala, a jídlo uklidím do krabiček, protože na něj nemám ani pomyšlení. Všechno, co jsem chystala, najednou působí směšně a přehnaně. Hlavou mi běží, jestli jsem byla úplně naivní, když jsem si myslela, že to mezi námi prostě „jen“ přejde, že je to nějaká fáze. Přestanu mu volat, protože mi dochází, že už vlastně nechci slyšet žádné výmluvy. Mobil odnesu do jiné místnosti, protože každé pípnutí, i když je to jen reklama nebo notifikace z aplikace, mě bodá někde uprostřed hrudi. Rozhodnu se, že počkám, až přijde domů, a že tentokrát nebudu dělat, že se nic nestalo, jako už tolikrát předtím u menších věcí.
Kolem jedenácté konečně zaslechnu klíče v zámku. Vejde dovnitř, cítím z něj parfém a nějakou cizí vůni, kterou nepoznávám. Sundá si bundu a tváří se, jako by přišel z obyčejného posezení někde po práci. Žádné omluvné gesto, žádné vysvětlování předem. Sednu si naproti němu v kuchyni, vytáhnu mobil a bez okolků mu ukážu tu fotku. Chvilku se na ni dívá a pak řekne něco o tom, že je to „jen kolegyně“ a že v té restauraci měli náhodou valentýnské menu. Poslouchám ho a mám z toho pocit, že si vymýšlí, že si ty věty skládá až teď. Když začnu mluvit o tom, jak jsem doma chystala večeři a čekala na něj, zmlkne. Chvíli je ticho a pak jen řekne, že už nějakou dobu neví, jestli s námi počítá do budoucna.
Moment zlomu, kdy se vztah potichu uzavřel
V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Slzy najednou vyschnou, místo nich cítím spíš zvláštní prázdno a únavu. Jako by mi došla energie dál vysvětlovat, prosit nebo hledat rozumné důvody. Řeknu mu, ať si vezme pár věcí a jde spát jinam, že tohle už dál nedám, aspoň ne teď. Nečekám, že mě bude přemlouvat, ale stejně mě zaskočí, jak rychle se zvedne a jde si sbalit batoh. Moc se nebrání, moc se neptá. To mě bolí asi nejvíc, protože v tom vidím potvrzení toho, že o mě nebojuje. Když za ním zaklapnou dveře, sednu si zpátky k tomu studenému prostřenému stolu. Dívám se na prostřený stůl, ke kterému už si spolu nikdy nesedneme, a pomalu mi dochází, že ten večer byl konec našeho vztahu. Přitom jsem ho původně chtěla zachraňovat.
