Článek
V našem vchodu se téma úklidu vracelo skoro na každé schůzi. Pořád dokola ty samé stížnosti na špinavé schody, odpadky u dveří, zablácené rohožky. Všichni remcali, ale nikam to nevedlo. Když pak někdo navrhl, ať uděláme jednoduchý rozpis úklidu, přišlo mi to jako rozumné řešení. Každý byt jeden týden, hezky dokola, aby bylo jasné, kdo má kdy co na starost. Mám ráda, když jsou pravidla napsaná a dohledatelná, ne jen „nějak domluvená“. Předseda výboru pak vytiskl tabulku, vyvěsil ji na nástěnku u schránek a nechal nás, ať se dopíšeme k jednotlivým týdnům. První pocit byl, že jsme konečně dospělí lidi, co si umí nastavit systém.
Když se nevinný systém začne měnit sám od sebe
Ze začátku to tak i vypadalo. První týdny všichni docela poctivě uklízeli, aspoň podle toho, jak schody vypadaly. Občas někdo zapomněl odškrtnout, že má hotovo, ale to jsem neřešila, na výsledku to bylo vidět. Jenže pak se na rozpisu začaly objevovat divné zásahy. U některých bytů někdo přepsal jméno nebo za něj připsal vykřičník a velkým písmem „NEUKLIZENO“. Kolem rozpisu se navíc začaly objevovat anonymní papírky o „některých nájemnících, co se jen vezou na práci ostatních“. V domě se to začalo probírat, kdo asi neuklidil, kdo na koho donáší, jestli by se neměly dávat pokuty. Najednou to nebyla jen tabulka, ale něco, co lidi řešili mezi dveřmi a ve výtahu.
Zpočátku jsem to brala jako typickou sousedskou přestřelku, do které se mi nechce zapojovat. Jenže postupně mi začalo vadit, jak se to přelévá do vztahů v baráku. Jedna starší sousedka mě jednou zastavila na chodbě a rozbrečela se, že prý poctivě uklízela, ale na rozpisu má křížek a poznámku, že ne. Bylo vidět, jak se stydí, i když si byla jistá, že to udělala. V tu chvíli jsem si řekla, že tomu chci aspoň trochu porozumět. Začala jsem si každý týden ten rozpis fotit do telefonu, abych viděla, jak se mění a jestli v tom není nějaký vzorec. Po pár týdnech jsem si všimla, že písmo těch „doplňků“ a křížků mi hodně připomíná písmo předsedy, jak ho znám z vyvěšených oznámení. Říkala jsem si ale, že to může být náhoda a že si to možná jen spojuju, protože mě to k němu zrovna svádí.
Okamžik, kdy se skryté zásahy stanou viditelnými
Jedno odpoledne jsem se vracela z práce dřív než obvykle. V baráku bylo ticho, nikdo se zrovna nemotal po schodech, což u nás není tak časté. Když jsem vešla do vchodu, uslyšela jsem u nástěnky šustění papíru a takové to typické cvakání propisky. Instinktivně jsem se zastavila na mezipatře mezi přízemím a prvním patrem, kde je trochu stín a není zezdola tak vidět. Odtud jsem pod schody viděla předsedu výboru, jak stojí u rozpisu, opřený o zeď, a úplně v klidu přepisuje u jednoho týdne jméno paní z pátého na mladý pár z druhého. Nikdo jiný tam nebyl. Chvíli jsem na to jen koukala a v hlavě mi jely všechny ty anonymní vzkazy, křížky a hádky. Vůbec mě nenapadlo, že za tím může být zrovna on, člověk, který na schůzích nejvíc mluví o pravidlech, pořádku a zodpovědnosti.
Když jsem pak sešla po schodech dolů, všiml si mě a úplně znejistěl. Bylo vidět, jak rychle strčil propisku skoro za záda, jako by se nechal přistihnout u něčeho hloupého. Hned začal vysvětlovat, že „jen opravuje omyl“, protože si prý ty dva byty mezi sebou vyměnily termín úklidu a zapomněly to přepsat. Jenže já měla v hlavě včerejší fotku, kde bylo všechno ještě podle původního rozpisu, žádná domluva tam vidět nebyla. Jeho vysvětlování na mě působilo kostrbatě a nepřipraveně. Došlo mi, že to nejspíš nebude jednorázová oprava, ale že takhle do rozpisu sám v tichosti zasahuje častěji. Když jsem se pak doma podívala na nafocené verze, všimla jsem si, že se změny podezřele často týkají lidí, co se s ním na schůzích nejvíc hádali.
Co se stane, když anonymita dostane konkrétní tvář
Domů jsem šla s takovou směsí vzteku a trapnosti. Část mě měla chuť to prostě přejít, protože jsem věděla, že jakmile to otevřu, bude z toho nepříjemná věc pro všechny. Zároveň mi ale přišlo strašně nefér, že někdo potichu dělá ze sousedů lenochy a nespolehlivé a pak to používá jako argument, že je v domě „bordel“. Nakonec ve mně převážil pocit, že když už mám ty fotky a jednou jsem ho u toho viděla, nechci dělat, že se nic neděje. Ukázala jsem pár lidem z baráku fotky „před a po“ a stručně popsala, co jsem viděla u nástěnky. Z jejich reakcí jsem cítila hlavně rozpaky. Nikdo nahlas neřekl, že bych si to vymýšlela, ale zároveň bylo znát, že se do přímého konfliktu s předsedou nikomu nechce. Domluvili jsme se aspoň na drobné změně: že do další schůze upravíme tabulku tak, aby měl každý byt u svého údaje malé políčko na podpis, ať je vidět, kdo si co sám podepsal.
Na nejbližší schůzi se zase rozjela debata o tom, že „někteří nedodržují rozpis“ a že se bude muset nějak přitvrdit. Seděla jsem tam s mobilem v kapse a cítila, jak mi buší srdce, jestli do toho mám vstoupit. Nakonec jsem zvedla ruku a řekla, že mám vyfocené, jak se rozpis v průběhu měsíců měnil, a že jsem viděla, kdo u něj stojí s propiskou. Snažila jsem se mluvit věcně, bez velkých emocí. Předseda to nejdřív zkoušel shodit na nedorozumění a „dobré úmysly“, že jen chtěl uvádět věci na pravou míru. Podle výrazu některých sousedů jsem ale měla pocit, že mu to moc lidí nebere, zvlášť když viděli konkrétní fotky a opakující se jména těch samých „problémových“ bytů. Nakonec jsme se domluvili na změně systému: každý byt dostane svůj lístek s termínem domů a až uklidí, připevní ho zpátky na nástěnku. Není tam už moc prostoru něco potichu přepisovat. Ve vzduchu sice zůstalo napětí a vztahy se přes noc nezlepšily, ale mně se ulevilo aspoň v tom, že ty anonymní škrty a vzkazy konečně dostaly konkrétního autora.
