Článek
Ráno jsem si udělala kávu jako obvykle, zapnula notebook a jen tak ze zvyku otevřela internetové bankovnictví. Věděla jsem, že by ten den měl přijít první důchod, ale nijak zvlášť jsem to neprožívala. Říkala jsem si, že až to tam bude, tak to bude. Najela jsem na poslední příchozí platby a uviděla novou položku. Klikla jsem na ni a chvíli jen zírala na tu částku. Měla jsem pocit, že jsem si spletla měsíc nebo účet. Kouknu znovu, přepočítám si to v hlavě a jediné, co mi proběhlo hlavou, bylo: „Tolik? Fakt jenom tolik?“
Setkání s čísly, která přepíšou představy o stáří
Zvedla jsem se od stolu a šla pro obálku z úřadu, která ležela na lince už od minulého týdne. Tenkrát jsem ji jen zběžně prolistovala, přišlo mi to nepřehledné a říkala jsem si, že až peníze dorazí, sednu si k tomu v klidu. Teď jsem si rozložila ten výměr vedle notebooku a začala porovnávat čísla. Sedělo to. Všechno sedělo. Jen mně to nějak nešlo dohromady s představou normálního života. Cítila jsem takové zvláštní ponížení, jako by mi někdo mezi řádky napsal, že moje práce stála skoro za nic. Z kuchyně jsem zavolala na manžela, ať přijde, že tomu asi nějak špatně rozumím, protože jinak si to neumím vysvětlit.
Sedli jsme si k tomu spolu. On si nasadil brýle, vzal do ruky papír a mlčky ho pročítal odshora dolů. Já mezitím koukala střídavě na něj a na obrazovku, jako bych pořád čekala, že se tam ta částka nějak sama změní. Po chvíli si jen odfrkl a prohlásil, že za tohle by se styděl i zloděj. Vytáhl z šuplíku starý blok, položil ho na stůl a začali jsme psát měsíční výdaje: nájem, energie, jídlo, léky, telefon, jízdné. Jednotlivé položky vypadaly samy o sobě docela normálně, ale jak jsme to začali sčítat, bylo jasné, že už není moc kde „utahovat“. Chvíle ticha, sem tam nějaké přepočítání a oběma nám docházelo, že jestli to má dávat smysl, budeme to muset celé vymyslet jinak.
Když čtyřicet let práce nedá klid pro stáří
Jak jsme tam seděli nad tím papírem, v hlavě se mi začaly skládat obrázky z minulých let. Ranní směny, odpolední, noční, přesčasy, soboty, kdy byly děti malé a já byla v práci, protože bylo potřeba vzít si něco navíc. Vždycky jsem si to omlouvala tím, že jednou se to vrátí, že když člověk poctivě maká, tak aspoň na stáří nebude úplně na dně. Teď jsem měla pocit, jako by mi někdo na poslední chvíli vytáhl židli, na kterou jsem se chystala sednout. Chvíli jsem měla nutkání se rozbrečet, ale místo toho jsem jen suše prohodila, že jsme asi měli víc krást než pracovat. Manžel se na mě podíval, něco zamručel, ale oba jsme věděli, že už je pozdě se nad tím rozčilovat.
Odpoledne jsem vzala telefon a zavolala dceři. Stejně jsme si říkaly, že jí dám vědět, až to přijde. Snažila jsem se znít normálně, ptala jsem se, jak se má, jak děti, ale někde uprostřed věty se mi to zlomilo a já jí jen přečetla tu částku. Chvíli bylo ticho a pak začala mluvit uklidňujícím tónem, že hlavně ať z toho nedělám tragédii, že když bude nejhůř, tak pomůžou a že se to nějak zvládne. Bylo milé to slyšet, ale zároveň mi bylo nepříjemné už jen to, že po čtyřiceti letech práce musím vůbec přemýšlet, kdo mi kdy bude muset přilepšit. Přikývla jsem, ačkoliv mě neviděla, a snažila jsem se rozhovor stočit na něco jiného, abych tam neseděla úplně se staženým hrdlem.
Hledání útěchy mezi blízkými a v sobě
Večer jsem měla domluvenou procházku s kamarádkou, tak jsem šla, i když se mi vůbec nechtělo mezi lidi. Cestou jsme se samozřejmě dostaly i k důchodu. Ona vytáhla svůj výměr a vyprávěla skoro to samé, jen s trochu jinými čísly. Smály jsme se tomu takovým tím hořkým smíchem, když nevíte, jestli se máte smát, nebo nadávat. Dělaly jsme si legraci samy ze sebe, jak jsme celý život věřily tomu, že stát se o nás „postará“. Přitom jsme obě moc dobře věděly, že to tak vlastně nikdy nikdo pořádně neslíbil, jen jsme si to nějak domyslely, protože se nám to hodilo věřit. Domů jsem se vracela unavená, ale o kousek klidnější v tom, že v tom nejsem sama, že tyhle pocity mají i ostatní.
Když jsem večer ležela v posteli, pořád jsem měla v hlavě ta čísla. Ale už jsem si je nepřeříkávala s takovým vztekem jako ráno. Řekla jsem si, že mi asi nezbývá nic jiného než se naučit žít skromněji a přestat čekat, že mě něco nebo někdo zachrání. Ten důchod pro mě nakonec začal být spíš takovým razítkem pod tím, co mám za sebou, než vstupenkou do nějakého bezstarostného období. Neznamená to, že jsem s tím smířená do puntíku, spíš jsem si jen uvědomila, že tohle je nový začátek, který si budu muset nastavit podle sebe, a ne podle toho, co mi přišlo na účet.
