Článek
Začalo to vlastně docela nenápadně. Všimla jsem si, že soused naproti nějak často postává u okna a dívá se směrem k nám. Nejprve jsem to brala tak, že je to prostě důchodce, co kouká z okna místo televize. Jenže časem mi došlo, že to není jen občas. Když jsem šla večer do kuchyně, skoro pokaždé tam stál. Zatáhla jsem záclony, ale máme je tenké a já začala mít pocit, že mě někdo sleduje i přes ně. Doma, kde bych měla být v klidu, jsem se najednou cítila napjatě, jako bych byla pořád na očích.
Když se běžné koukání z okna změní v nepříjemný dohled
Říkala jsem si, jestli si to jen nepřeháním, tak jsem to zkusila probrat s přítelem. Zeptala jsem se ho, jestli si taky všiml, že ten chlap naproti pořád čučí k nám. Řekl, že jo, že ho párkrát viděl, ale mávl nad tím rukou se slovy, že je to prostě čumil a ať na to kašlu. Jenže já jsem na to kašlat nedokázala. Začala jsem měnit svoje chování. Převlékala jsem se radši v koupelně, i když to doma běžně nedělám. Dávala jsem si pozor, jestli za mnou není rozsvícené, když jdu večer do kuchyně. Přišlo mi absurdní, že se po vlastním bytě pohybuju s pocitem, že musím hlídat každý krok, jen kvůli někomu, kdo stojí za oknem naproti.
Zlom přišel jedno horké odpoledne. Byla vedra, tak jsem měla okna dokořán a větrala. Záclony se hýbaly a já si všimla, že soused stojí v okně skoro přilepený na skle. V ruce držel mobil. V tu chvíli mnou projel stud i vztek zároveň. Napadlo mě, že si nás možná i natáčí. Nevěděla jsem to jistě, ale ten pocit byl strašně nepříjemný. Zavřela jsem okno, zatáhla víc záclonu a najednou jsem měla sevřený žaludek. Celý večer jsem na to musela myslet. V hlavě jsem si přehrávala, co bych mu chtěla říct, jak bych mu to vysvětlila, aby pochopil, že tohle není v pořádku. Ty imaginární rozhovory se mi honily hlavou ještě před spaním.
Okamžik, kdy trpělivost praskne před celým sídlištěm
Další den večer jsem ho u okna uviděla znovu. Stál tam, díval se k nám jako vždycky a mně v tu chvíli došla trpělivost. Otevřela jsem okno dokořán a přes ulici na něj zařvala, proč na nás pořád čumí. Čekala jsem možná, že se lekne a odtáhne, ale on se nenechal zaskočit. Začal na mě křičet zpátky, že když nechci, aby na mě někdo koukal, nemám chodit po bytě v triku a kalhotkách. Tohle mě úplně vytočilo. Působilo to, jako by chyba byla na mojí straně, protože doma nechodím ve svetru až ke krku. Začali jsme se přes ulici překřikovat. Já mu říkala, že mi leze do soukromí, že nechci, aby na nás takhle zíral. On na to, že všechno, co je z ulice vidět, je podle něj veřejný prostor a že si může koukat, kam chce.
V tu chvíli mě ani nenapadlo, že nás někdo další sleduje, natož že nás natáčí. Až později jsem se dozvěděla, že někdo z vedlejšího baráku vytáhl mobil. V realitě jsem jen vnímala, jak ke mně přichází přítel, chytá mě za rameno a snaží mě odtáhnout od okna. Říkal něco ve smyslu „nech to být, pojď“, ale já byla v takovém zápalu, že jsem ještě naposledy vyjela i na toho souseda. Pak jsem práskla oknem, zatáhla záclonu a stála uprostřed pokoje s bušícím srdcem a třesoucíma se rukama. Byla ve mně úleva, že jsem konečně přestala dělat, že se nic neděje, ale zároveň i strach, co z toho bude. Měla jsem pocit, že to tím úplně nekončí.
Když se sousedský konflikt promění ve virální video
O pár dní později jsem byla v práci, když mi kolegyně poslala odkaz na video s komentářem „to jsi ty?!“. Otevřela jsem to a viděla sama sebe, jak z okna řvu na „chudáka dědu naproti“. Video bylo sestříhané tak, že nebylo slyšet, co řve on, jen moje slova a tón, který bez kontextu působil fakt hystericky. V komentářích se lidi smáli „hysterce z paneláku“, někdo psal, že dneska jsou všichni přecitlivělí, jiní se bavili nad tím, jak se sousedi neumí chovat. Bylo mi trapně. Zároveň mě hrozně štvalo, že nikdo neví, co tomu předcházelo. Vypadalo to, jako bych bezdůvodně napadla nějakého nevinného důchodce, co si jen otevřel okno.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli to nechat být, nebo něco podniknout. Napadlo mě napsat tomu, kdo to zveřejnil, nebo to řešit někde oficiálně, ale zároveň jsem se bála, že to jen víc rozvířím. Nakonec jsem aspoň napsala do naší domovní skupiny, co se děje a že mi je nepříjemné, jak na nás soused naproti léta kouká. Pár lidí se ozvalo, že si toho taky všimli, jen to nechtěli řešit. Najednou jsem měla pocit, že nejsem úplně mimo a že si to celé nevymýšlím. Soused naproti je od té doby u okna míň a když se potkáme u obchodu, dělá, že mě nevidí. Já si pořídila pořádné žaluzie a smiřuju se s tím, že jedno moje selhání nervů žije vlastním životem na internetu. Není mi z toho dobře, ale zároveň mám pocit, že jsem si aspoň trochu vymezila hranice, i když to nebylo zrovna nejšťastnějším způsobem.
