Článek
Bydlím pár měsíců v malém podnájmu na okraji města a pořád mám pocit, že se tak nějak dávám dohromady. Rozchod s Lenkou mě sem v podstatě vyhnal. Zabalil jsem věci během pár hodin, co se dalo, jsem naházel do krabic, a tak to tu dodnes vypadá. Odříznout se od ní pro mě bylo peklo. V jednu chvíli už jsem byl na antidepresivech, nespal jsem, žaludek stažený a každý její výbuch mě dorážel ještě víc. Nakonec jsem ji všude zablokoval. Neudělal jsem to z pomsty, ale jako poslední možnost, jak vůbec trochu fungovat. Ten den, kdy za mnou přišla, byl vlastně úplně obyčejný. Pracoval jsem z domova, měl jsem v plánu dodělat pár mailů, večer jít do fitka a nic moc neřešit.
Když se minulost nečekaně objeví u dveří
Kolem čtvrté zazvonil zvonek a já automaticky předpokládal, že je to kurýr s balíkem. Otevřel jsem a tam stála Lenka. Měla bundu rozepnutou přes jasně viditelné břicho, v obličeji vypadala starší a nějak unavená. Na chvíli mi úplně vypnul mozek. Jen jsem koukal na to břicho a v hlavě se mi okamžitě rozběhly měsíce a data. Snažil jsem se dopočítat naši poslední noc, dobu od rozchodu, jestli to vůbec může časově vycházet. První impuls byl zabouchnout dveře, protože jsem cítil, jak se mi okamžitě vrací ten známý tlak na hrudi. Jenže venku byla zima, ona tam stála s rukama, co se jí lehce třásly, a já prostě neměl sílu ji nechat stát na chodbě. Beze slova jsem ustoupil a pustil ji dovnitř.
Rozhovor, který převrátil jistoty
V kuchyni jsme si sedli ke stolu a chvilku jen mlčeli. Udělal jsem jí čaj spíš ze setrvačnosti, jako kdybychom byli v nějaké staré verzi našeho vztahu, kde tohle všechno ještě nebylo. Zeptal jsem se, co se děje, i když odpověď byla v podstatě zřejmá. Řekla, že je těhotná a že si myslí, že dítě je moje. V tu chvíli se mi žaludek stáhl ještě víc. V hlavě mi jely počty: kdy jsme se viděli naposled, jak dlouho už spolu nejsme, nic mi úplně nesedělo a zároveň jsem věděl, že to nemůžu jen tak shodit ze stolu. Míchala se ve mně panika, vztek, pocit, že mě někdo znovu vtahuje do něčeho, z čeho jsem se pracně vyhrabal, ale do toho i zvláštní záblesk zodpovědnosti. Najednou to nebyla jen ona a naše drama, ale možnost, že na svět přijde dítě, které může být moje.
Začala vyprávět, jak se bála mi vůbec napsat, když jsem ji všude zablokoval, a jak se cítila sama. Mluvila o tom, že nevěděla, co dělat, chodila po doktorech bez doprovodu, bála se každé kontroly. Slyšel jsem ji, ale zároveň mi v hlavě naskakovaly krátké obrazy z našeho vztahu. Rozflákaný mobil o zeď, když jsem jí řekl, že jdu večer ven s kamarády. Její výčitky, když jsem přišel domů o hodinu později, než jsem původně říkal. Dny, kdy jsem měl pocit, že chodím po špičkách, abych náhodou nespustil další výbuch. Nahlas jsem jí řekl, že jsem kontakt utnul proto, že mě ten vztah ničil, a že se na tom nic nemění ani teď. Rozplakala se a tvrdila, že se změnila, že po mně nechce, abych se k ní vrátil, jen nechce být v těhotenství úplně sama. V tu chvíli jsem v sobě cítil rozpor. Na jednu stranu soucit, na druhou stranu jasnou vzpomínku na to, co to se mnou dělalo.
Hranice, zodpovědnost a nový rámec
Snažil jsem se zklidnit hlas a donutit se mluvit věcně. Řekl jsem jí, že pokud je dítě moje, nehodlám od něj utíkat. Zároveň jsem ale trval na tom, že se k ní nevrátím a nebudeme předstírat, že jsme „rodina“, jen protože je těhotná. Navrhl jsem, že po porodu uděláme test otcovství, aby bylo jasno. Do té doby jí můžu pomoct s některými praktickými věcmi – nákupy, doprovod k doktorovi, když to pro mě bude časově i psychicky zvládnutelné. Zároveň jsem nastavil, že mi bude psát nebo volat jen ohledně těhotenství a věcí, které se týkají dítěte. Žádné noční hysterické hovory, žádné nečekané návštěvy u mých dveří. Viděl jsem, že ji to naštvalo, chvíli se tvářila, jako kdybych ji odmítal víc, než je ochotná snést, ale pak se jí ten výraz trochu zlomil a jen přikývla. Možná i jí ten jasně daný rámec přinesl určitý klid.
Když odešla, byt najednou působil ještě menší a prázdnější. Seděl jsem v kuchyni u stolu, koukal na dva hrnky s nedopitým čajem a cítil, jak se mi třesou ruce. Měl jsem pocit, že se mi během jedné hodiny úplně změnil život, přestože se fakticky zatím nestalo nic víc, než že mi bývalá přinesla tuhle informaci. Věděl jsem, že na to nechci zůstat úplně sám, tak jsem zavolal kamarádovi, kterému jsem už kdysi po rozchodu všechno vyklopil. Snažil jsem se mu to popsat co nejstručněji, ale i tak jsem se několikrát zamotal a musel znovu začít od toho, jak se objevila u dveří a jak vypadalo to břicho.
Ten večer jsem samozřejmě do fitka nešel. Ležel jsem v posteli, koukal do stropu a pořád dokola si přehrával ten okamžik u dveří. Jak jsem otevřel a jak jsem na pár vteřin nebyl schopný vůbec nic říct. Uvědomoval jsem si, že ten čistý odstřih, ke kterému jsem se po rozchodu pracně dopracoval, je pryč. Už tu bude nějaké spojení, ať už to dopadne jakkoliv. Zároveň jsem ale cítil, že se mi poprvé daří nastavit hranice tak, abych v tom neskončil úplně rozbitý. Nejsem si jistý, jak to celé dopadne, jestli test potvrdí otcovství, ani jaký budu otec, pokud ano. Vím jen, že nechci opakovat stejné vzorce jako dřív. A že mám právo být u toho a zároveň chránit sám sebe.
