Článek
Pár měsíců před padesátinami jsem všem opakovala, že je to jen číslo a že z toho nebudu dělat vědu. Navenek jsem působila v klidu, vtipkovala jsem, že hlavně nechci žádné překvapení. Uvnitř mě ale už tehdy hlodalo, jak rychle ty roky utekly a jak málo jsem o tom vlastně ochotná mluvit. Kamarádky a dcera to měly naopak. Tvrdily, že půlka století se má slavit, že je to milník a příležitost se potkat. Nechtěla jsem působit jako ta, která kazí atmosféru, tak jsem nakonec souhlasila. Ten souhlas ale nebyl radostný, spíš jsem si řekla, že to nějak vydržím a pak bude zase klid.
Pak se rozjel skupinový chat, řešilo se všechno možné – kde to bude, co se objedná k jídlu, jakou hudbu pustíme. Všichni psali, jak se těší, padaly různé narážky na důchod, krize a podobně. Já jsem na to reagovala smíchem a smajlíky, ale u každé té zprávy se mi v hlavě otevřel jiný seznam věcí, které jsem nestihla nebo odložila. Rozchod, který jsem zažila před pár lety, jsem vnímala jako kapitolu, kterou mám za sebou. Tehdy jsem spadla na dno, prošla jsem si pláčem, vztekem, lítostí. Měla jsem pocit, že velké otřesy už mám vybrané. Teď to bylo jiné. Nebyla to jasná bolest, spíš neurčité napětí, které jsem neuměla pojmenovat, a tak jsem ho zkoušela zahlušit řešením chlebíčků, dekorací a playlistu.
Večer, který měl být oslavou, ale změnil se v zrcadlo
Oslava byla v malém salónku v hospodě, kam se nakonec vešli kolegové, část rodiny i pár sousedů. Místnost byla vyzdobená balónky s velkou padesátkou, na stolech skleničky, jídlo, všude smích a hluk. Z boku by to asi vypadalo jako povedená akce, všichni se bavili, hudba hrála a já jsem pobíhala mezi stoly, nabízela pití, usmívala se na fotky. Chovala jsem se tak, jak se od oslavenkyně čeká. Zlom přišel ve chvíli, kdy mi kamarádky předaly fotoknihu s mým životem. Byly tam fotky od dětství, škola, rodina, dovolené, různé etapy, o kterých jsem si myslela, že jsou už dávno zapomenuté. Jak jsem tím listovala, najednou mě napadlo, že tohle je jeden ucelený příběh, který má jasný začátek, ale ten další kus už nevidím. Zároveň mi došlo, že v té knize chybí spousta věcí, o kterých jsem kdysi mluvila jako o samozřejmé budoucnosti. Ne proto, že by je někdo zapomněl vytisknout, ale protože se nikdy nestaly.
Do toho přišel proslov jedné z mých nejbližších kamarádek. Mluvila o tom, jak jsem po rozchodu „našla sama sebe“, jak jsem se prý zvedla, změnila, posílila a jak mě čeká období, kdy budu hlavně sklízet. Poslouchala jsem ji, usmívala se, občas něco přikývla, ale v břiše se mi všechno stáhlo. Uvědomila jsem si, že ten obraz, který o mně mají ostatní, je mnohem optimističtější než to, co si nosím v sobě. Práce mě už delší dobu spíš vysává, domů chodím do prázdného bytu a vše, co jsem si plánovala „jednou“ zkusit, jsem pokaždé odsunula kvůli někomu nebo něčemu jinému. Smála jsem se do objektivu, ale cítila jsem, jak se mi tlačí slzy. Nakonec jsem odešla na záchod, abych to rozdýchala. Tam jsem se prostě rozbrečela. Po chvíli za mnou přišla dcera, opatrně se ptala, jestli to na mě není moc. A já jsem tam poprvé nahlas přiznala, že se bojím toho, co bude dál, protože žádný plán vlastně nemám.
Návrat do ticha a otázky, které už nešlo odsunout
Když jsem se v noci vrátila domů, byt byl uklizený, tichý, na lince taška s dárky, kytky opřené o dřez. Čekala bych, že budu mít radost z toho, kolik lidí na mě myslelo, ale místo toho přišlo zvláštní prázdno. Ukrojila jsem si kousek dortu, sedla si v kuchyni a najednou jsem měla pocit, jako by se za mnou zavřely nějaké dveře. Ne v dramatickém smyslu, spíš tiché uvědomění, že se přesunula ručička a nejde to vrátit. Došlo mi, že rozchod bolel, ale byl konkrétní. Měla jsem před sebou člověka, na kterého jsem mohla být naštvaná, situace, které jsem mohla probírat ze všech stran. Teď jsem neměla na koho ukázat prstem, jen na čas a na vlastní rozhodnutí, která jsem roky odkládala nebo dělala z bezpečí.
Další dny jsem byla rozhozená. V práci jsem koukala do monitoru a jen mechanicky plnila povinnosti, nic z toho, co jsem dřív zvládala levou rukou, mi nešlo. Večer jsem ležela v posteli a převalovala se, v hlavě se mi vracely obrazy z oslavy a otázky, jestli takhle chci žít dalších dvacet, třicet let. Začala jsem hledat informace o krizi středního věku, pročítala jsem různé články a diskuse. Postupně mi došlo, že to asi sama neustojím tak, abych z toho zase jen neutekla do práce a povinností. Objednala jsem se k psycholožce. Na terapii jsem si poprvé dovolila nahlas říct, jak moc jsem na sebe naštvaná, že jsem tolik let spíš „fungovala“ než žila. Nečekám zázračnou změnu, ale něco se pohnulo. Přihlásila jsem se na kurz, kam jsem už dlouho chtěla, domluvila si krátkou dovolenou jen pro sebe a doma přestavuju věci tak, aby se mi tam žilo líp. Jsou to malé kroky, ale mám pocit, že si přes ně zkouším vzít zpátky aspoň část kontroly.
Co ve mně zůstalo po večeru, který všechno rozhýbal
Když si dnes tu oslavu vybavím, pořád ve mně vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu jsem vděčná za lidi kolem sebe, na druhou ji vnímám jako moment, který mě zasáhl víc než kdysi rozchod. Rozchod mě naučil přežít bez partnera, zařídit si praktické věci, nezhroutit se z prázdného místa vedle sebe. Padesátiny mě nutí přemýšlet, jestli vůbec umím být v životě sama se sebou spokojená, bez pozlátka toho, jak vypadám navenek. Odpovědi ještě nemám, pořád mám dny, kdy bych nejradši všechno zase zametla pod koberec. Rozdíl je v tom, že už před těmi otázkami neutíkám tak ochotně jako dřív. A i když mě ten večer bolel, začínám si přiznávat, že bez něj bych možná zůstala v režimu „nějak to jde“ mnohem déle, než jsem ochotná připustit.
