Článek
Na hory jsme vyrazili brzo ráno, abychom se vyhnuli davům a v klidu zaparkovali. Doufal jsem, že kolem deváté tam ještě nebude nával, ale když jsme přijeli k areálu, parkoviště už bylo skoro plné. Auta stála natěsno v řadách, někde lidi nechávali menší mezery, někde skoro žádné. Chvíli jsem tam kroužil, protože se mi nechtělo stát někde na půl cesty nebo blokovat výjezd. Měl jsem takový ten vnitřní blok z pocitu, že bych stál „na prasáka“ a ostatní by se kvůli mně mačkali. Nakonec jsem našel značené místo mezi dvěma auty, čáry byly vidět, jen to bylo opravdu těsné. Po opatrném couvání a několika popojížděních jsme zaparkovali, auto stálo v lajně s ostatními a mně se ulevilo.
Když klidné ráno na parkovišti přeruší rána do nárazníku
Zůstali jsme ještě pár minut sedět v autě, přezouvali jsme si boty, přendávali věci do batohu, hledali rukavice a helmy. Klasický chaos před lyžováním. V zrcátku jsem koutkem oka vnímal auto, které za námi pomalu popojíždělo. Přišlo mi, že hledají místo nebo se snaží otočit, ale nijak jsem to neřešil, protože jsem měl pocit, že stojím normálně v řadě, nikam nevyčuhuju a nepřekážím. Soustředil jsem se na to, abych měl všechno v batohu a nehonil pak děti po parkovišti. A pak najednou rána, auto se lehce škublo dopředu. Trhlo mi to žaludkem. Podíval jsem se do zrcátka a viděl, jak za námi to auto stojí nalepené na našem nárazníku.
Automaticky jsem vystřelil ven, ani jsem pořádně nezabouchl dveře. Byl jsem v šoku a naštvaný zároveň, taková ta směs, kdy nevíte, jestli první zkontrolovat škodu, nebo se pustit do řečí. Řidič z druhého auta už taky vystupoval. Ještě než se vůbec podíval, co se stalo, začal mluvit o tom, že takhle se nedá parkovat, že jsme mu stáli v jízdní dráze a že jsme to měli dát jinam. Překvapilo mě, jak rychle přešel do útočného tónu, jako by bylo samozřejmé, že vina je na mojí straně. Místo aby se nejdřív podíval na nárazníky nebo se zeptal, jestli je všechno v pořádku, rovnou tvrdil, že jsme to způsobili my tím, kde stojíme. Měl jsem z toho pocit, že se mě snaží hned na začátku přetlačit hlasitostí.
Když druhý řidič přidá hlasitost, přichází na řadu důkazy
Snažil jsem se reagovat věcně a klidně, i když jsem v sobě cítil tlak. Řekl jsem mu, že stojím v normálním vyznačeném místě a že jsem tam přijel dřív než on. Ukázal jsem mu na čáry na zemi, že opravdu nestojím šikmo ani mimo řadu. On ale pořád opakoval, že „normální člověk by takhle nezaparkoval“ a že jsme ho tím donutili couvat tak, jak couval. Bylo mi jasné, že se tohohle výkladu jen tak nepustí. V tu chvíli jsem vytáhl mobil a začal si fotit svoje auto, jeho auto, značení parkoviště, místa kolem a i stopy v rozježděném sněhu. Došlo mi, že tohle asi neskončí jen tím, že si řekneme „to se stane“ a rozjedeme se každý po svém. Potřeboval jsem mít v ruce něco, o co se můžu opřít, kdyby se u pojišťovny začalo řešit, kdo kde stál.
Protože jsme se pořád točili v kruhu a nedařilo se nám domluvit na tom, kdo za co odpovídá, šel jsem za chlapem, který tam organizoval parkování a ukazoval lidem volná místa. Viděl jsem ho už při příjezdu, jak posílá auta do jednotlivých řad. Poprosil jsem ho, ať se jde podívat, jestli tam opravdu stojím špatně, nebo ne. Došli jsme společně k autu a on bez nějakého přemýšlení řekl, že stojím v řadě správně, přesně tak, jak tam auta parkují celý den. Byla to pro mě aspoň nějaká vnější opora. Druhý řidič to ale hned shodil s tím, že on to tak teda nevidí a že podle něj překážím. Naznačil, že až to půjde na pojišťovnu, bude to podle něj naše chyba. V tu chvíli jsem měl pocit, že se jen přetahujeme o slova a že se nikam neposouváme.
Poslední možnost: policie, protokol a tichý konec konfliktu
Začal jsem být čím dál víc vytočený, ale zároveň jsem měl v hlavě představu nekonečných tahanic, telefonátů s pojišťovnou a přehazování viny. Nechtěl jsem se donekonečna dohadovat o tom, jak kdo vidí čáry na zemi. Navrhl jsem proto, že zavoláme policii a necháme je, ať to sepíšou. Spíš jako poslední možnost, jak z toho udělat něco jasného a oficiálního. Druhý řidič s tím nakonec souhlasil. Čekání na hlídku se hrozně vleklo. Stáli jsme tam v zimě, v helmách v ruce, děti se ptaly, kdy už půjdeme lyžovat, a mně bylo jasné, že ten den už nebude takový, jak jsme si ho plánovali. Druhý řidič během toho čekání pořád dokola opakoval, jak jsou dnešní lidi bezohlední, jak nikdo nepřemýšlí, kam si stoupne a co tím způsobí. V jednu chvíli mě to rozčilovalo, ale postupně mě to spíš vyčerpávalo, neměl jsem už ani chuť mu na to odpovídat.
Když konečně přijela policie, všechno jsme jim popsali. Každý svou verzi, kde kdo stál a jak se kdo rozjížděl a couval. Ukázal jsem jim fotky, které jsem si stihl nafotit, a policista se šel podívat i na značení parkoviště a na to, jak jsou udělané jednotlivé řady. Z jejich otázek a reakcí jsem měl pocit, že za nehodu vidí jako viníka toho, kdo couval, ne toho, kdo stál v označeném místě. Trochu mě to uklidnilo, aspoň v tom smyslu, že jsem se necítil úplně bezbranný proti někomu, kdo je hlasitější. Druhý řidič najednou ztichl, přestal útočit a působil spíš podrážděně a uzavřeně. My jsme nakonec přece jen šli ten den na svah, ale už bez nějakého velkého nadšení, spíš z principu, že když už jsme tam, tak si aspoň pár jízd dáme. V hlavě mi to ale zůstalo ještě dlouho. Odnesl jsem si z toho, že v podobných situacích je dobré hned si všechno nafotit, nebát se přizvat někoho třetího a hlavně se nenechat ukřičet jen proto, že druhý je od začátku víc nahlas.
