Článek
Odpoledne pršelo a kontrolka paliva už svítila oranžově. Vynechala jsem svou obvyklou benzínku a zajela na tu nejbližší po cestě z práce. Chtěla jsem to mít rychle za sebou a dojet domů, kde mě čekaly běžné povinnosti. Natankovala jsem do plna, zavřela víčko a šla dovnitř zaplatit. Vzala jsem si kelímek, natočila kávu a do košíku přidala kapalinu do ostřikovačů, protože docházela. Běžná zastávka. Hlava plná seznamu, co ještě stihnout do večera. Nic zvláštního jsem nečekala. Všude mokro, lidi spěchali, mně šlo hlavně o to nezdržovat se.
Nečekané setkání za pultem v dešti
Za pultem jsem uviděla muže, kterého jsem na první pohled málem nepoznala. Pracovní vesta, o pár let starší tvář, jiný střih vlasů. Až když promluvil na zákazníka přede mnou, došlo mi, že je to Petr. Moje první láska, se kterou jsem roky nemluvila. Na chvíli mě to rozhodilo a předstírala jsem, že řeším, kolik cukru do té kávy chci. Vzala jsem i kanistr s kapalinou a postavila se do fronty. Z boku jsem ho sledovala a přála si, aby si mě všiml sám, ale zároveň jsem se bála, že si mě nevšimne. Na obrazovce u pokladny naskakovaly částky a v hlavě se mi míchaly vzpomínky s přítomností.
Když jsem přišla na řadu, nejdřív řešil rutinu. Číslo stojanu, platební karta, pípnutí terminálu. U toho ani na chvíli nezvedl oči. Doúčtoval kávu a kanistr a neutrálně řekl: „S účtenkou?“ Ta věta mi připomněla, že jsem tady jako zákaznice a jemu běží směna. Řekla jsem: „Ano, prosím,“ a tiše dodala jeho jméno: „Petře?“ Zvedl hlavu, vteřinu váhal, pak mě poznal a usmál se. „Kláro?“ V tu chvíli jsme si oba vzpomněli na minulost a zároveň vnímali, kde jsme teď, ale na pultu ležely položky k namarkování a za námi čekala fronta.
Pár vět, fronta a nevyřčené otázky
Prohodili jsme pár krátkých vět, nebyl to opravdový rozhovor. Zeptal se, jak se mám, já řekla, že pracuju kousek odsud a jen jsem brala benzín a kávu, abych dojela domů. On zmínil, že bere směny, protože mu to vyhovuje kvůli malé dceři. U toho přejel očima po lidech za mnou a nervózně se usmál. Bylo vidět, že kvůli frontě musíme být struční. Zaplatila jsem, přistrčila k sobě kávu i kanistr a nechtěla ho zdržovat. „Rád jsem tě viděl,“ řekl ještě, a já přikývla. „Já tebe taky.“
Sedla jsem do auta a chvíli se dívala skrz zamlžené sklo na osvětlenou prodejnu. Nečekala jsem žádný impuls, ale přesto jsem potřebovala pár vteřin. V telefonu mi cinkla zpráva od kamarádky ohledně víkendového grilování. Napsala, kdo co přinese, a jestli mám chuť udělat salát. Odpověděla jsem rychle, že ano, a položila mobil do přihrádky. Přemýšlela jsem, jestli se vrátit a požádat ho o číslo. Jedna část mě přemlouvala, že o nic nejde. Druhá věděla, že by to nedávalo smysl. Mám svůj den, on svůj, životy jdou jinudy. A ta první věta u pokladny mi připomněla, jak to je.
Vyjela jsem a na nejbližší křižovatce jsem si všimla, že se mi dýchá lehčeji. To „co kdyby“ odeznělo a byla jsem vděčná za setkání, které mě vrátilo do reality. Zapnula jsem stěrače na vyšší rychlost, napila se kávy a jela dál. Přede mnou byla mokrá silnice a mně stačilo jet domů. Žádné velké rozhodnutí, žádný návrat do minulosti. Jen vědomí, že některé věci stačí nechat být a že to není prohra, ale volba, kterou dělám sama za sebe.
