Článek
Byla sobota odpoledne, týden po rozchodu. Balila jsem svoje věci v obýváku, chtěla jsem to mít z krku a neřešit to po kouskách. Byli jsme domluvení, že ten víkend bude mimo byt, abych mohla v klidu zabalit, a doma byl klid. V misce u dveří, kam jsme házeli drobné a klíče, jsem našla zmačkaný lístek napsaný jeho rukou. Přesná adresa, čas a u času malé srdíčko, nejspíš dopsané jinou propiskou. Datum odpovídalo čtvrtečnímu večeru, kdy říkal, že má poradu a přijde později. Chvíli jsem se přesvědčovala, že to může být cokoli – schůzka, omyl, poznámka pro někoho jiného. Ale to srdíčko. To mě zasáhlo a najednou jsem potřebovala vědět, jestli si to jen nenamlouvám.
Vyrazila jsem za adresou, jen pro jistotu
Vyhledala jsem adresu v mapě. Bylo to na druhé straně města, směrem, kam normálně nejezdil. Neměl tam práci, rodinu ani posilovnu, o ničem takovém nemluvil. Vybavily se mi jeho pozdní příchody a neurčité výmluvy, i to, jak občas vypnul zvuk telefonu a řekl, že je unavený. Napsala jsem kamarádce a poslala fotku lístku. Odepsala skoro hned, ať tam nechodím, že si akorát ublížím. Seděla jsem s mobilem v ruce a cítila jsem tlak na hrudi. Věděla jsem, že když zůstanu doma, budu se k tomu stejně vracet. Oblékla jsem si bundu, strčila lístek do kapsy, vzala klíče a vyrazila, dokud bylo světlo.
V tramvaji jsem si ujasňovala, co chci dělat. Nechtěla jsem zvonit a dělat scénu, chtěla jsem jen ověřit, že to není výmysl. Sdílela jsem polohu kamarádce, ať ví, kde jsem, a ona mi napsala jen: „Piš, až budeš zpátky.“ Cesta mi pomohla zpomalit dech. V hlavě jsem si skládala, co bych mu řekla: kde jsem, co mám v ruce, jednoduchá otázka. Bez výčitek, bez křiku. Lístek jsem svírala v kapse tak silně, až jsem měla zpocené dlaně. Na chvíli mě napadlo zavolat mu hned, ještě před příjezdem, ale rozhodla jsem se počkat. Chtěla jsem vidět ten dům, ujistit se, že nejde o náhodu nebo shodu adresy.
Před domem, a pak pravda do telefonu
U domu jsem stála naproti vchodu a četla cizí jmenovky na zvoncích. Nic mi to neřeklo, žádné známé příjmení. Připadala jsem si divně, jak tam postávám bez cíle, jako bych narušovala cizí soukromí. Obešla jsem blok, jen abych se pohnula a srovnala si myšlenky. Došlo mi, že odpověď stejně nedostanu od někoho, komu bych náhodně zazvonila, že by to bylo jen další vyhýbání. Že ji potřebuju od něj, přímo. Vytáhla jsem telefon, prsty jsem chvíli jezdila po displeji, váhala jsem a pak stiskla zelené tlačítko.
Zvedl to po druhém zazvonění a zněl unaveně. Řekla jsem mu klidně, kde stojím, že mám jeho lístek s adresou a časem, a zeptala se, jestli sem chodil, když jsme spolu ještě byli. Bylo ticho. Slyšela jsem jeho výdech a šum v pozadí. Pak řekl, že ano, že se to nějak časově překrývalo a neuměl to ukončit. To mě zabolelo, ale zároveň jsem měla jasno. Neptala jsem se na jméno ani na podrobnosti. Nechtěla jsem další detaily, stačilo mi to potvrzení. On řekl jen: „Promiň.“ Řekla jsem, že tohle jsem potřebovala vědět. Chvíli jsme mlčeli a pak jsem hovor ukončila. Bez scén, bez výčitek, jen konec dohadů.
Žádná scéna, jen tichý závěr a klid
Nezvonila jsem a nikam jsem nešla. Sedla jsem si na lavičku kousek od domu a napsala kamarádce, že jsem v pořádku a jedu zpátky. Chvíli jsem jen seděla a dýchala, než přijela další tramvaj. Cestou domů jsem se dívala z okna a na nic nemyslela. Doma jsem dobalila krabice, přelepila je páskou a odložila stranou. Nebylo to žádné vítězství ani úleva, spíš jistota, že jedna část je vyřešená. Lístek jsem hodila do koše. Umyla jsem hrnek, vytřela stůl, zavřela víka krabic a nechala to být. Stačilo, že dohady skončily. Na zbytek nebyl spěch a já jsem nespěchala.
