Článek
Po pohřbu jsme se v dědově bytě sešli jen my tři, abychom prošli základní věci a řekli si, co dál. Máma hned řekla, že by byt prodala a peníze spravedlivě rozdělila, protože nechce řešit náklady, opravy ani nájemníky. Strýc by ho naopak nechal v rodině, prý by se jednou hodil jeho synovi, a připomínal, kolik práce na bytě za ty roky udělal. Už to znělo ostře a začínali jsme mluvit přes sebe. Navrhla jsem pauzu. Řekla jsem, že hádka nás nikam neposune, a poprosila je, ať si jdou dát kávu a nadechnout se. Odešli, každý jinam. Zůstala jsem a začala dávat dohromady doklady pro pozůstalost, ať máme podklady pro notáře a nehádáme se o dojmy.
Klíče z trezoru a stopa do katastru
Vzala jsem to systematicky. Šuplíky, složky, obálky s účty. Ve skříni byl malý trezor. Děda mi loni, když se bál, že mu jednou nebude dobře, řekl kód. Nechala jsem si ho pro případ, že bude potřeba něco vyřídit. Otevřela jsem trezor kvůli smlouvám a účtům. Byly tam listiny, ale narazila jsem i na svazek klíčů s mosaznou cedulkou se jménem zahrádkářské osady a evidenčním číslem chaty. A taky sdělení k dani z nemovitých věcí ke stejné nemovitosti s uvedeným katastrálním územím a parcelním číslem. Chvíli jsem na to koukala a pak všechno vyfotila a poslala do rodinné skupiny, ať je jasné, co jsem našla. Trezor jsem zase zamkla a nechala věci být.
Nechtěla jsem nic domýšlet. Večer doma jsem otevřela Nahlížení do katastru nemovitostí a podle údajů ze sdělení zjistila, že je děda vedený jako vlastník malé zahradní chaty. Nebyla jsem si jistá, jak to vzít, ale říkala jsem si, že bude lepší to probrat společně na místě. Ráno se máma se strýcem vrátili. Otevřeli jsme trezor už všichni tři a vzali si klíče jen kvůli obhlídce. Navrhla jsem, ať se tam zajedeme podívat společně a neřešíme, kdo co slyšel a kdo si co myslí. Souhlasili bez řečí. Strýc sedl za volant.
Na místě jasno. Domluvili jsme rozumný postup
Na okraji města jsme našli zahrádkářskou osadu podle názvu z cedulky. Chatku jsme našli snadno, číslo souhlasilo. Klíče pasovaly: jeden na branku, druhý na dveře. Uvnitř bylo pár kusů nářadí, složky s účty a dědovy poznámky k opravám a plánům, kdy co dělal a co chtěl udělat na jaře. Byla to jen chata, ale bylo vidět, že se o ni staral. Jen o tom nemluvil. Chvíli jsme tam stáli a procházeli papíry. Strýc po chvíli řekl, že tohle mění situaci, protože nejde jen o byt, a že se to musí sečíst a vyřídit dohromady. Ulevilo se mi. Ne proto, že bych chtěla cokoli přetahovat, ale protože najednou bylo jasné, že se nebavíme jen o jedné věci.
Vrátili jsme se do bytu a sedli si ke stolu v klidu. Řekla jsem, že nechci nic tlačit, a navrhla jednoduchý postup: obě nemovitosti si nechat orientačně ocenit a všechny podklady poslat notářce, až nás osloví. Abychom měli přehled a nemuseli řešit pocity, ale čísla. Strýc kývl, že zařídí odhad bytu, má kontakt. Máma si vzala na starost papíry k chatě, včetně daně a kontaktu na osadu. Domluvili jsme se, že do té doby zůstane byt prázdný, nic z něj se nebude odvážet a chata zůstane zamčená. Na tom jsme se shodli docela rychle.
Cestou domů mi došlo, že náš spor nebyl o metry čtvereční, ale o pocit spravedlnosti a o dědu. Každý jsme v tom měli něco svého. Máma obavu z povinností, strýc pocit, že do toho vložil práci, a já snahu to udržet fér. Nález klíčů a papírů nám dal konkrétní podklady. Odpoledne už byla rodinná skupina plná věcných zpráv: kdo kdy zavolá odhadci, kdo vyzvedne smlouvy a komu pošlu skeny. Přestali jsme se přít o byt a začali řešit celý soubor věcí kolem dědy. Byt se z předmětu sporu stal součástí plánu, jak to udělat tak, aby to bylo přehledné a důstojné. A to bylo poprvé od pohřbu, kdy jsem měla pocit, že děláme správnou věc.
