Článek
Už to byly asi tři týdny po tátově pohřbu, sobota dopoledne. S bratrem jsme se domluvili, že přijedeme k mámě a pomůžeme jí s garáží. Táta byl typický kutil, všude hromady nářadí, krabic, starého nábytku, věcí, které „se jednou budou hodit“. Máma říkala, že sama na to nemá sílu, a mně to dávalo smysl – doma bylo po jeho smrti hrozně prázdno a aspoň tohle byla nějaká konkrétní činnost. Byla jsem pořád otupělá, jakoby napůl mimo, ale zároveň jsem cítila, že potřebuju něco dělat. Bratr to bral prakticky. Měl v ruce fixu a lepicí papírky, třídil, co se prodá, co se dá do sběru, co se prostě vyhodí. Mezi námi bylo ticho a napětí, které začalo už u pohřbu a pokračovalo přes řeči o dědictví. Nikdo to nahlas nepojmenoval, ale oba jsme věděli, že se nám ve skutečnosti nechce řešit ani šroubovák, ani majetek, jen jsme prostě nevěděli, co jiného dělat.
Krabice za skříní a dopis, který změnil všechno
Po pár hodinách přehrabování jsme se dostali až do rohu garáže, kde stála stará kovová skříň. Vždycky tam byla, co si pamatuju, taková ta věc, kterou člověk časem přestane vnímat. Rozhodli jsme se ji odtáhnout od zdi, protože za ní byl nepořádek, na který se máma chtěla vrhnout „někdy příště“. Když jsme skříň konečně odsunuli, objevila se zaprášená papírová krabice a na zdi obálka přilepená šedou izolepou. Na obálce bylo tátovým známým písmem napsáno: „Pro vás, až tu nebudu.“ Bez jmen, bez data. Všichni jsme ztichli. Máma si sedla na starou stoličku, ruce se jí třásly, vypadala úplně vyčerpaně. Bratr tu obálku hned popadl a řekl něco jako: „No jo, jeho vlastnoruční závěť, klasika,“ a připomněl, že to musíme ukázat notáři. Viděla jsem ale na mámě, že se spíš bojí, co se z toho dozví, než že by byla zvědavá.
Nevydrželi jsme to a otevřeli ji rovnou v té garáži, mezi pavučinami a krabicemi. Nebyla to závěť. Byl to několikastránkový ručně psaný dopis. Táta v něm přiznával, že má už přes dvacet let druhý vztah s ženou z jiného města a s ní syna Petra. Psal, že se nikdy nenašel odvahu nám to říct, že jim potají posílal peníze a snažil se být „alespoň nějakým“ tátou i jemu. Prosil nás, abychom je nebrali jako nepřátele, že za jeho rozhodnutí nemůžou. Na konci bylo telefonní číslo a adresa. Máma úplně zbledla a začala pořád dokola opakovat, že to není možné, že by to přece poznala. Bratr se strašně rozčílil, začal nadávat, že táta byl „obyčejnej hajzl“ a že se mu ulevilo, že už je aspoň po všem. Já jsem tam stála s tím papírem v ruce a měla pocit, že se mi bortí představa naší rodiny, kterou jsem měla roky v hlavě. Jako by nic z toho, čemu jsem věřila, neplatilo.
Poprvé tváří v tvář tátově druhé rodině
Výstup v garáži skončil hlasitou hádkou. Máma se najednou zvedla, beze slova odešla do domu a zavřela se v ložnici. Bratr praštil dveřmi od auta a odjel. Zůstala jsem tam chvíli sama, sedla si na obrácený kýbl a četla si ten dopis znovu, tentokrát pomaleji. Hledala jsem v něm nějaký náznak, že je to omyl, že se třeba jedná o něco starého, co už dávno neplatí, nebo že je to nějaký jeho zoufalý výlev, který se nikdy nenaplnil. Jenže všechno působilo až moc konkrétně. Ty roky, ta jména, zmínky o prázdninách, o „služebních cestách“. Další dny doma probíhaly v tichu. Máma se mnou skoro nemluvila, chodila po domě bez zájmu a jen dělala základní věci. Bratr mi psal stručné zprávy o notáři, pojišťovně a o tom, že si bere právníka. O tátově dopise ani slovo. Mně se ale v hlavě pořád vracelo to číslo na konci a čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem cítila, že potřebuju zjistit, jestli ten druhý život opravdu existuje.
Asi po týdnu jsem tomu číslu zavolala. Udělala jsem to tajně, když byla máma u doktora. Věděla jsem, že by mi to zakázala, a upřímně jsem neměla sílu s ní o tom předem mluvit. Na druhé straně se ozvala žena a představila se jako Lenka. Řekla jsem jí svoje jméno a že jsem dcera Karla. Nastalo dlouhé ticho a pak jsem slyšela, jak se jí zlomil hlas a začala plakat. V tu chvíli mi došlo, že to není žádný omyl, že ten dopis není výmysl. Domluvily jsme se na schůzce v kavárně ve městě. Přišla s asi dvacetiletým klukem. Jakmile vešli, bylo mi jasné, kdo je Petr. Byl tátovi podobný tak, že mi z toho bylo fyzicky nepříjemně. Seděli jsme tam a oni mi vyprávěli, jak jim táta roky sliboval, že se rozvede, jak k nim jezdil „na služebky“, jak jim o nás líčil jinou verzi, ve které jsme byli spíš kulisa než skuteční lidé. Lenka mi vysvětlila, že táta Petra nikdy oficiálně nepřiznal, že právně mezi námi jako dědic neexistuje, ale že jim posílal peníze bokem. Poslouchala jsem to a měla pocit, že jsem dosud znala jen jednu část svého otce a tu druhou teď slyším popsanou do detailu.
Když pravda rozbije rodinu na kusy
Když se máma a bratr dozvěděli, že jsem se s Lenkou a Petrem sešla, všechno se znovu vyhrotilo, tentokrát hlavně proti mně. Máma na mě křičela, že stojím na straně „té jeho ženské“ proti vlastní rodině, že místo abych držela s nimi, tak si chodím na kafe s někým, kdo jí zničil manželství. Bratr mě označil za zrádkyni, která jim chce ukrojit z dědictví pro cizí lidi, ať si říkám, co chci. Vysvětlovala jsem, že po mně nechtějí peníze, ale aspoň trochu slušné jednání, že jsem jen chtěla pochopit, co se vlastně stalo. Moc to nezabralo. Do hádek se postupně začaly přidávat i staré věci – že jsem byla „tatínkova holčička“, že jsem se odstěhovala první a nechala všechno na nich, že jsem prý nikdy neocenila, co máma kvůli nám obětovala. Doma bylo tak napjaté prostředí, že jsem začala jezdit jen na nezbytné schůzky s notářem. Zbytek jsme začali řešit přes právníky, což by mě dřív ani nenapadlo, že se v naší rodině stane.
Vyvrcholilo to při jednom jednání u notáře, kam jsem – dnes už vím, že dost naivně – pozvala i Lenku s Petrem. Doufala jsem, že když se všichni uvidíme tváří v tvář, přestane je máma s bratrem vidět jako někoho neznámého, na koho se dá hodit všechno zlé. Stal se opak. Bratr to vzal jako podpásovku, seřval je už na chodbě, že jsou hyeny, které se přišly přiživit, i když nikdy nevznesli jediný požadavek. Máma tam dostala hysterický záchvat, brečela, třásla se, notář musel schůzku přerušit. Od té doby se mnou bratr přestal úplně komunikovat. Máma mi při jednom z mála pozdějších telefonátů řekla, že už „za ní nemám nikdy jezdit“. Poslední Vánoce jsem tak poprvé v životě nestrávila s rodinou.
S Petrem jsem zůstala v kontaktu. Občas si napíšeme, jednou za čas se sejdeme na kávě. Vždycky když ho vidím, napadne mě, že kdyby táta ten dopis neschoval za skříň v garáži, asi bychom všichni dál žili v představě, že jsme tak nějak „normální rodina“. Dnes si ale myslím, že ten vzkaz naši rodinu úplně nezničil. Spíš ukázal, jak křehká už dlouho byla a kolik věcí v ní stálo na mlčení a lžích. A že když se pravda jednou ukáže, už se nedá vzít zpátky, ani kdyby si to člověk stokrát přál.
