Článek
V sobotu dopoledne, pár dní po pohřbu, jsem seděla v jeho pokoji. Pořád tam byla jeho vůně a na židli přehozená mikina. Nevěděla jsem, co s tím pokojem, ani co se sebou. Měla jsem pocit, že když budu jen sedět, bude to horší. Řekla jsem si, že potřebuju zaměstnat ruce i hlavu. Začít něčím malým, co zvládnu. Oči mi padly na batoh u postele, který nosil denně. Položila jsem ho na zem, rozepnula zip a řekla si, že to bude můj dnešní úkol.
Sáček v kapse a otázky, které pálí
Vysypala jsem učebnice, sešity, propisky a pomuchlané papíry. Všechno vypadalo obyčejně: známé věci, žádné překvapení. Pak jsem sáhla do malé kapsy. Nahmatala jsem sáček. Hned jsem věděla, co to je. Ta vůně se nedala popřít. Sedla jsem si na zem, opřela se o postel a chvíli jen dýchala. Rozklepaly se mi ruce. Napadaly mě otázky, co jsem přehlédla, co jsem nechtěla vidět, jestli to s tím dnem nějak souvisí. Cítila jsem stud i vztek a zároveň jsem si uvědomila, že odpovědi teď stejně nemám. Sáček jsem vrátila do kapsy. Potřebovala jsem si v klidu rozmyslet, co s tím udělám.
Šla jsem do kuchyně, uvařila si čaj a dívala se, jak se z hrnku kouří. Vzala jsem telefon a vytočila Matěje. Znám ho od dětství, chodil k nám na obědy, spal u nás po zápasech, byl to jeho nejbližší kamarád. Nejdřív jsem se ptala na drobnosti: jestli u nás Matěj nemá nějaké věci, jestli nepotřebuje vrátit klíčenku, kterou jsem našla. Pak jsem to řekla. Našla jsem v batohu sáček, který voní po trávě. Na druhém konci bylo ticho. „Jano…“ řekl potichu a pak vydechl. Přiznal, že kluci občas po tréninku kouřili. „Ne často, spíš tak blbnutí,“ dodal. Zeptala jsem se přímo na ten den. Řekl, že podle něj ne. Viděli se odpoledne v šatně, řešili zápas, pak šel každý domů. „Fakt ne,“ řekl ještě jednou, jako by mě chtěl přesvědčit. Nebylo mi z toho dobře, ale zároveň se ve mně něco uvolnilo. Hned jsem si to s tou tragédií nespojila. A Matějův hlas byl upřímný.
Tiché rozhodnutí, které nepůjde vrátit
Sedla jsem si ke stolu a přemýšlela, jestli to říct manželovi. Představila jsem si, jak by se na to vyptával: jestli jsem si jistá, odkud to měl, jak často. Viděla jsem před sebou jeho noc bez spánku a další den bez síly. Došlo mi, že teď už nepotřebujeme další bolest. Sáhla jsem znovu do batohu, sáček vyndala, zabalila ho do několika vrstev papíru a vyhodila do směsného odpadu. Nebyl to velký čin, jen volba pro dnešek. Batoh jsem vrátila na poličku. Řekla jsem si, že to zatím zůstane mezi mnou a Matějem. Až bude čas a síla, můžeme o tom doma mluvit. Ale ne teď.
Vrátila jsem se do pokoje a pokračovala pomaleji. Třídila jsem věci do krabic: škola, sport, drobnosti. Do jedné jsem dávala to, co si chci nechat. Sešit s jeho kresbami, kde měl pár figurek a poznámek z tréninků. Šátek, který nosil v zimě a pořád byl nasáklý tou známou vůní. Pár fotek, které jsem našla pod postelí. Do druhé krabice jsem skládala věci, které můžu později rozdat nebo poslat dál. Mezitím jsem Matějovi napsala zprávu, ať se staví pro mikinu, kterou u nás nechal. Poděkovala jsem mu za upřímnost. Odpověděl krátce, že kdykoli. Když jsem krabici zavřela, poprvé za ty dny se mi dýchalo o kousek volněji. Nebyla to žádná velká úleva, ale stačilo to na to, abych měla pocit, že ten den nějak zvládnu. A že můj syn byl kluk se svými chybami, které k němu patřily stejně jako všechno ostatní, co jsme milovali.
