Článek
Bylo pondělí po obědě a já pracovala z domova. Čekala jsem balíček, který kurýr minulý týden dvakrát nedoručil, a chtěla to konečně vyřešit. Byla to stejná firma, která u nás byla i včera s jinou zásilkou, takže jsem doufala, že to tentokrát proběhne bez komplikací. Měla jsem rozdělanou práci a plán byl jasný: převzít, podepsat, vrátit se k notebooku. Když zazvonil zvonek, šla jsem ke dveřím s mobilem v ruce. Kurýr mi podal terminál, já se podepsala, on pořídil fotku a já už jsem zase byla u tabulek. V tu chvíli jsem ještě nic zvláštního nečekala.
Kdo včera otevřel naše dveře a proč?
Při podpisu kurýr jen mimochodem řekl, že včera na téhle adrese přebírala balík jiná paní a že v systému je to vedené na moje jméno. Dodal, že paní otevřela přímo naše bytové dveře. Zarazilo mě to. Včera jsem byla celý den v kanceláři, od rána do večera. Automaticky mě napadlo, jestli to nemohla být sousedka, která občas bere letáky z chodby, a zeptala jsem se na to. On jen zavrtěl hlavou, že to tak nevypadalo. Poděkovala jsem, vzala krabici a zavřela dveře. Začala jsem nad tím přemýšlet. Nebyla to velká informace, ale neseděla k tomu, co jsem si myslela, že vím.
Sedla jsem si ke stolu, položila krabici na stůl a otevřela aplikaci dopravce. Do vyhledávání jsem zadala číslo včerejší zásilky, kterou jsem zaznamenala jen díky notifikaci. V detailu bylo doručení uprostřed odpoledne, fotka balíku položeného u našich dveří a status „předáno osobě na adrese“. V kolonce „převzal“ bylo moje jméno. Pro jistotu jsem zaklepala na sousedku naproti. Zeptala jsem se, jestli u nás náhodou něco nepřebírala. Řekla, že ne, a že včera byla až do večera pryč. Tím se zavřely dvě jednoduché možnosti: nebyla jsem to já a nebyla to ona. Zůstala jsem u stolu, koukala na obrazovku a přemýšlela, kdo včera otevřel naše dveře.
Odpovědi se lámou, klíče má cizí žena
Napsala jsem příteli, jestli o tom ví. „Kdo byl včera doma, když někdo převzal balíček na moje jméno?“ Odpověděl rychle, že to asi vzala sousedka. Napsala jsem, že ne. Po chvíli dodal, že se možná stavila kolegyně kvůli něčemu. „A jak by se dostala dovnitř?“ zeptala jsem se. Připomněla jsem mu, že psal, že má trénink do osmi. Na druhé straně bylo ticho, tečky u psaní, pak nic. Začala jsem být nervózní. Najednou mi začaly dávat smysl drobnosti, které jsem dřív přehlížela. Pozdní příchody, rychle ukončené hovory, malé rozpory v detailech. V ten den to ale poprvé bylo konkrétní a ověřitelné.
Večer jsme si sedli v kuchyni. Řekla jsem, že potřebuju jasné vysvětlení, kdo u nás včera byl. Čekala jsem jednoduchou odpověď. Místo toho přišla další verze: prý se stavila „známá“, jen si něco vyzvedla. Zeptala jsem se, jak se dostala dovnitř. Řekl, že má od něj náhradní klíče kvůli hlídání kočky u něj doma. Chvíli jsem mlčela. Řekla jsem, že někdo s jeho klíči u nás převzal zásilku na moje jméno a že mi k tomu říká pokaždé něco jiného. On začal vysvětlovat, že o nic nejde, že to jen blbě řekl, že jsem to špatně pochopila. V tu chvíli už mi to nedávalo smysl. Nebylo to o tom balíku, ale o tom, jak o tom mluvíme a co za tím je.
Rozhodnutí, odchod a nečekaná úleva po všem
Oznámila jsem mu, že v tomhle vztahu nechci pokračovat. Neřvala jsem, nechtěla jsem scénu. Jen jsem řekla, že tohle pro mě není v pořádku a že se v tom už necítím bezpečně. Viděla jsem, jak se mu to nelíbí, jak zkouší přidat další vysvětlení a sliby. Držela jsem se toho, co bylo zřejmé. Moje jméno v systému u převzetí, cizí žena u našich dveří, náhradní klíče, o kterých jsem nevěděla. Řekla jsem, že teď si zabalím pár věcí a že se na noc přesunu ke kamarádce. On seděl, poposedával na židli a něco říkal, ale mně šlo jen o to odejít.
Naházela jsem do batohu notebook, nabíječku, pár věcí na převlečení a kosmetiku. Napsala jsem kamarádce, jestli u ní můžu přespat. Napsala mi, ať přijdu. Vzala jsem bundu a klíče. On se mě ještě snažil zastavit: prý to zvládneme vyřešit a ať nikam nechodím. Řekla jsem, že si to potřebuju srovnat a že se ozvu. Když se za mnou zavřely dveře, volal. Nezvedla jsem to. Cestou v tramvaji jsem cítila očekávaný smutek a zároveň překvapivě silnou úlevu. Ta věta u dveří mě jen přiměla udělat krok, ke kterému jsem už dlouho měla důvody. Věděla jsem, že zpátky to nechci. A že teď musím chvíli jen dělat malé, jednoduché věci: vyspat se, ráno vstát, dojít si pro zbytek věcí, dát si čas a trvat na tom, co je pro mě jasné.
