Článek
Bylo poledne a vzala jsem nového klienta do malé restaurace kousek od kanceláře. Volím ji, když nechci řešit rezervace. Vaří rychle a obsluha je věcná. Chtěla jsem působit jako hostitelka, oběd zaplatit a udržet schůzku jednoduchou, aby se klient soustředil na to podstatné. Posadili jsme se k oknu, dali si denní menu a prošli body zakázky. Mluvili jsme o rozsahu, termínech i o tom, co od nás potřebuje. Klient byl věcný a příjemný, nic komplikovaného. V duchu jsem si říkala, že tenhle začátek je dobrý a že si můžu odškrtnout další malý krok k dohodě.
Karta připravená, pak přišla nečekaná poznámka
Po jídle jsem poprosila o účet a rovnou řekla, že to vezmu na sebe. Automaticky jsem sáhla do peněženky. Protože jsem ráno běžela pozdě, nechala jsem firemní kartu v šuplíku. Vytáhla jsem proto svou a počítala s vyúčtováním. Nechtěla jsem zdržovat placením, kolem byl obědový ruch a chtěla jsem schůzku zakončit v klidu a jasně. Číšník přinesl účet, podložku a platební terminál. Zasunula jsem kartu a čekala na výzvu k zadání kódu. Všechno vypadalo běžně.
Když jsem začala zadávat kód, číšník se na okamžik podíval na terminál, trochu se zarazil a pronesl: „Snad to tentokrát projde, minule se to seklo.“ Měl pravdu, den předtím se mi u nich platba zasekla kvůli dennímu limitu a on byl u toho. Nešlo o žádné drama, jen o limit, ale jak to zaznělo nahlas, cítila jsem, jak mi zrudly uši. Před klientem to není věta, kterou chcete slyšet. Klient se podíval stranou a tvářil se, že to neslyšel. V duchu jsem si řekla: Klid.
Platba prošla, dojem je třeba zachránit
Nahlas jsem to odlehčila a dodala, že tehdy šlo o limit a že už je to vyřešené. Zadala jsem kód, terminál pípnul a platba prošla bez problémů. Číšník se hned omluvil, že to neměl komentovat, a podal mi účtenku. Poděkovala jsem a požádala o daňový doklad na firmu, abych to měla v účetnictví správně. Nadiktovala jsem identifikační číslo firmy, adresu a kontakt a ještě jednou poděkovala. Všechno bylo vyřízené během chvilky, ale malý zádrhel tam zůstal.
Venku jsem to odlehčila poznámkou, že technika občas selže. Klient mávl rukou, usmál se a řekl, že se mu minulý týden zasekl terminál v bance, a vrátil se k tomu, co jsme domlouvali. Přešli jsme rovnou k dalším krokům, co je potřeba připravit a kdy si to zase probereme. Ulevilo se mi, že to nepitvá a nepouští se do rozborů, jestli má moje firma problémy s kartami. Domluvili jsme příští termín, potvrdili si, kdo má co a do kdy, a rozloučili se. Ten dobrý dojem, který jsem chtěla, se snad udržel.
Cestou do kanceláře jsem si udělala jednoduchou poznámku: na pracovní obědy si beru firemní kartu a trochu hotovosti. Tuhle restauraci mám ráda, ale s klienty tam teď raději nepůjdu, abych podobným situacím předešla. Stížnost psát nebudu, číšník se omluvil a chápu, že to řekl bez zlého úmyslu. Stačí mi jednoduché pravidlo a vědomí, že mám náhradní plán, i u tak obyčejné věci, jako je placení. Ušetří to nervy mně i všem kolem a schůzky pak běží tak, jak mají.
