Článek
S přítelem jsme spolu byli něco přes dva roky. Bydleli jsme v pronajatém bytě, řešili klasické věci jako nájem, úspory, občas jsme koukali po bytech na hypotéku a přemýšleli, jestli na to někdy vůbec dosáhneme. Naše hádky se točily kolem neuklizeného nádobí nebo toho, kdo víc utrácí za jídlo z dovozu, ne kolem velkých témat světa. Já jsem byla ta, co si podepisuje petice, sleduje zprávy a chodí k volbám s pocitem, že je to samozřejmá povinnost. On politiku shazoval jako „cirkus“, i když to slovo často ani nepoužil nahlas, spíš to z něj tak nějak vyzařovalo. Když se blížily volby, jen jsme se o tom letmo bavili, ale nikdy jsme nešli do detailu. Já jsem si automaticky myslela, že to má podobně jako já, a upřímně mě nenapadlo to ověřovat.
Když jeden večer převrátí zaběhnutý obraz partnera
Jednou večer jsme seděli s mými kamarády v hospodě. Byla to taková klasická sešlost po práci, někdo si stěžoval na šéfa, někdo na nájem, někdo na MHD. Po pár pivech se řeč samozřejmě stočila na volby, protože to bylo čerstvé téma. Byla jsem úplně v klidu, spíš trochu znuděná, protože jsem si myslela, že to zase sklouzne do vtipů na politiky a pak se to přesune k dalším historkám. Očekávala jsem, že přítel maximálně utrousí nějakou odlehčenou poznámku a téma se převalí dál. Jenže najednou, mezi řečí, řekl dost sebejistě, koho volil. Byla to strana, kterou mám já spojenou se strachem, křikem a vším, čemu se snažím vymezovat. V tu chvíli se na něj všichni podívali, pak na mě. Na moment bylo u stolu ticho, i když kolem nás hospoda pořád hučela. Mně se udělalo horko a měla jsem pocit, že bych nejradši zalezla pod stůl nebo se nějak vypařila.
Cestou domů jsem to v sobě nejdřív dusila. Šli jsme vedle sebe, povídali si o úplně obyčejných věcech, ale v hlavě mi pořád dokola běžela ta jedna věta z hospody. Vydrželo mi to asi dvě zastávky tramvají, než jsem to nevydržela a zeptala se ho, jak to může volit a proč mi to neřekl dřív. On se bránil tím, že o politice se spolu moc nebavíme, že se ho v hospodě někdo přímo zeptal, tak prostě odpověděl. Začal mi popisovat, jak je zklamaný z toho, jak to tu roky vedli jiní, že má strach z budoucnosti, z drahoty, z toho, že „na obyčejné lidi“ se podle něj kašle. Říkal, že chtěl něco jiného, že už nechtěl jen přihlížet. Já jsem to ale v tu chvíli slyšela jen jako omlouvání něčeho, co mám spojené s nenávistí a vymezováním se proti slabším. Vysvětlování se rychle změnilo v podrážděnou debatu, každý jsme si stáli na svém. Nakonec jsme večer usínali každý otočený na jinou stranu postele a mezi námi bylo ticho, které jsem neznala.
Když napětí zůstane i mezi vařením a seriálem
Další dny mezi námi viselo zvláštní napětí. Prakticky jsme fungovali normálně: chodili do práce, vařili, dívali se na seriál, řešili nákup toaletního papíru. Jenže pod povrchem to bublalo. Já jsem se přistihla, jak se na něj dívám a v hlavě mi naskakují slova, která mám spojená s voličemi té strany, i když jsem je dřív nikdy nespojovala s ním. Jedna z kamarádek, co byla ten večer v hospodě, mi psala, jestli jsem v pohodě a jak s ním vůbec můžu být, když podporuje „něco takového“. Místo aby mi to pomohlo, mě to ještě víc rozhodilo. Začala jsem hledat články o párech s odlišnými politickými názory, četla diskuse a v hlavě si dělala seznam pro a proti. V jednom sloupci bylo všechno, co o něm vím z každodenního života, v druhém jedna volba, která to jako by najednou přebíjela. Sama sobě jsem připadala trapně, že se stydím za rozhodnutí člověka, se kterým sdílím postel, a zároveň jsem se nedokázala tvářit, že se nic nestalo.
Po pár dnech toho vnitřního sevření jsem to už nedala a navrhla mu, že si večer v klidu sedneme a probereme to bez výčitek a zvýšeného hlasu. Potřebovala jsem se zorientovat v tom, co pro mě vlastně politika ve vztahu znamená. Řekla jsem mu, že pro mě to není jen show v televizi, ale že to souvisí s tím, jak vidím svět, lidi kolem sebe, solidaritu, respekt k menšinám, k různým způsobům života. On mi naopak popsal svoje pocity bezmoci, to, jak má roky dojem, že lidi jako on nikoho nezajímají, že na některé problémy se jen kýve hlavou, ale reálně se neřeší. Mluvil o tom, že nehledal nenávist, ale nějaký nový směr, byť možná naivně. Nesouhlas ve mně zůstal, neotočila jsem názor o sto osmdesát stupňů, ale najednou jsem v něm neviděla tu karikaturu voliče, kterou znám z internetu a z komentářů pod články. Byl to pořád ten člověk, se kterým se střídám v mytí nádobí.
Jak si nastavit hranice, když politika nevejde do jedné kolonky
Nakonec jsme se domluvili na pár věcech, které mi dodnes přijdou důležité. Řekli jsme si, že se nebudeme před ostatními shazovat kvůli politice, ať už v hospodě, nebo u rodinného stolu. Že když na to dojde, zkusíme mluvit věcně, bez nálepek a osobních útoků, i když to asi nikdy nebude úplně bez emocí. Já jsem si pro sebe nastavila hranici, že některé výroky nebo postoje bych už nepřešla, a řekla jsem mu to narovinu, aby věděl, kde mám strop. Zároveň jsem si musela přiznat, že ho znám v desítkách konkrétních situací jako docela slušného člověka, který se stará o jiné, pomáhá, když je potřeba, a chová se ohleduplně. To se úplně nevejde do jedné kolonky „koho volil“. Ta hanba, kterou jsem cítila ten večer v hospodě, se časem změnila spíš v opatrnost a v uvědomění, že politika se do vztahu dřív nebo později vetře tak jako tak. A že je možná lepší ji nezametat pod koberec, ale postupně si vyjasnit, co pro nás oba znamená a kde jsou naše hranice.
