Článek
Začalo to nenápadně. Všimla jsem si, že se na mě v kanceláři pár lidí dívá takovým tím způsobem, jako by něco věděli. Byli najednou až nezvykle milí, ptali se, jak se mám, nabízeli pomoc s věcmi, které dřív neřešili. První dny jsem to házela za hlavu. Doma jsem zrovna řešila rozchod, balení věcí a co bude s bytem, na který je hypotéka psaná na mě, takže jsem si říkala, že jsem prostě jen přecitlivělá a všechno si beru osobně. Zlom nastal u oběda, když jsem šla kolem stolu dvou holek z jiného týmu a zaslechla větu o „té, co ji nechal chlap s hypotékou na krku“. V tu chvíli mi došlo, že mluví o mně, i když jsem s nimi v životě nic osobního neprobírala.
Cestou z jídelny jsem měla v hlavě úplný chaos a snažila se vybavit, komu jsem vlastně co řekla. Postupně mi došlo, že jsem před týdnem v kuchyňce při kafi docela otevřeně vyprávěla jedné kolegyni, se kterou si občas říkáme i věci mimo práci, že se rozcházím a že řešíme byt. V tu chvíli mi to přišlo jako normální rozhovor dvou lidí, co se v práci trochu víc znají. Ona mě poslouchala, kývala hlavou, ptala se na detaily a já měla pocit, že mi rozumí. Když jsem si na to vzpomněla, poprvé mě napadlo, jestli to nemohlo jít od ní. Hned jsem se ale sama před sebou brzdila, že ji přece nebudu podezřívat jen proto, že se někde něco šušká. Snažila jsem se tomu nevěřit.
Když soucitné otázky začnou znít až příliš konkrétně
Další den ráno mě ale v open space zastavil kolega z jiného oddělení, se kterým se normálně bavíme spíš o pracovních věcech a fotbale. Zastavil se u mého stolu, trochu soucitně se usmál a zeptal se, jestli už mám vyřešené „to bydlení po rozchodu“. V tu chvíli mě úplně zamrazilo. Automaticky jsem nasadila takový ten naučený úsměv, něco jsem zamumlala o tom, že to nějak dopadne, ale hlavou mi běželo jen to, odkud to ví. Než jsem to stihla spolknout, zeptala jsem se ho přímo, kde to slyšel. On zrozpačitěl, zamrkal a pak řekl, že to říkaly „holky od nás“. Vyjmenoval pár jmen a mezi nimi i to její. V ten moment se mi přestala dařit ta hra na náhodu.
Zbytek dne jsem byla protivná sama sobě. Měla jsem v sobě směs studu a vzteku. Stud, že se o mém soukromí baví lidi, se kterými si jinak maximálně popřeju pěkný víkend. Vztek, že jsem se někomu otevřeně svěřila a ono se to proměnilo v téma pro celou kancelář. Zvažovala jsem, že za ní prostě zajdu bokem, někde na chodbu nebo do zasedačky, a zeptám se, proč to roznesla. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že já to teď snáším veřejně, v narážkách u kafe a v soucitných otázkách. A když to s ní vyřeším jen mezi čtyřma očima, zase to odnesu jen já. Začala jsem mít silný pocit, že pokud se k tomu neozvu nahlas, bude to pokračovat a vlastně tím jen potvrdím, že si se mnou můžou dělat, co chtějí. Řekla jsem si, že pokud přijde vhodný moment, už to nenechám být.
Okamžik, kdy se ticho v kuchyňce změnilo na ticho za mými zády
Ten moment přišel ten samý den odpoledne v kuchyňce. Bylo nás tam asi šest, klasický provoz – někdo si ohříval oběd, někdo myl hrnek. Ona stála u linky a zase začala vyprávět historky o známých a jejich vztazích takovým tím polohlasem, ale zřetelně tak, aby to ostatní slyšeli. Všimla jsem si, jak pár lidí kolem nadzvedlo obočí, a cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Než jsem si to stihla rozmyslet, skočila jsem jí do řeči a nahlas řekla, že doufám, že aspoň o mém rozchodu už přestala všude povídat, když jsem jí to říkala v důvěře. V místnosti ztichlo. Najednou všichni strašně soustředěně oplachovali příbory a koukali do dřezu. Ona zrudla a začala koktat, že to „jen tak mezi řečí zmínila“ a že to přece byla legrace.
Neuklidnilo mě to, spíš naopak. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce, ale zároveň jsem věděla, že teď už musím větu doříct. Klidným hlasem jsem jí řekla, že mně to vtipné nepřišlo, protože teď mám v práci pocit, že se mi každý hrabe v soukromí. A že příště, když jí někdo něco řekne osobně, tak by to neměla brát jako téma na kafe pro půl patra. Nesnažila jsem se ji shodit, nikoho jsem neurážela, jen jsem popisovala, co se děje a jak se v tom cítím. Pak jsem vzala svůj hrnek a beze slova odešla zpátky k počítači. V zádech jsem cítila ticho z kuchyňky a zároveň obrovskou úlevu, i když mi bylo zároveň dost trapně.
Když hranice jednou nastavíte, okolí si jich začne všímat
Večer mi napsaly dvě kolegyně, které u toho byly, že jsem udělala dobře, že by samy neměly odvahu to takhle říct nahlas. V dalších dnech jsem si všimla, že se kolem mě atmosféra trochu změnila. Lidi se mě sice občas na rozchod ještě ptali, ale jinak – přímo, ne přes narážky, a většinou s větší ohleduplností. Když někdo zkusil před ostatními „vtipkovat“ na téma hypotéky, někdo jiný ho rychle utnul. A ta moje skoro kamarádka v práci? Najednou si v kuchyňce dávala velký pozor na to, co a před kým říká. Už jsme spolu neměly tak blízké rozhovory jako dřív, což mě trochu mrzelo, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem si nastavila hranice, které jsem do té doby spíš jen tušila.
